Endopolyploidie označuje duplikace genomu v somatických buňkách, které nejsou následovány dělením jádra ani buněk samotných. Tyto duplikace mohou nastávat jen v některých buňkách a orgánech, často i opakovaně. Současné práce ukazují, že endopolyploidie bývá nižší u polyploidních rostlin a její intenzita může kolísat v závislosti na různých environmentálních faktorech nebo se stářím orgánů. Závěry těchto prací ale bývají výsledkem studia několika modelových druhů, často pěstovaných v laboratorních podmínkách a je otázkou, nakolik jsou zobecnitelné a aplikovatelné na volně rostoucí rostliny. Práce také nemívají jednotnou metodiku a jsou vzájemně obtížně porovnatelné. V této práci bych chtěl systematicky a reprezentativně otestovat vliv polyploidie, orgánu, jeho stáří a efekt rozdílných lokálních podmínek na míru endopolyploidie u volně rostoucích rostlin. Tato práce má za cíl detekovat hlavní faktory zodpovědné za variabilitu v endopolyploidii u rostlin, zjistit míru endopolyploidie v přírodních populacích a optimalizovat výběr vhodných orgánů pro další systematický výzkum. Do porovnání jsem zahrnul 43 dvojic diploidních a jim blízce příbuzných polyploidních taxonů z 25 čeledí semenných rostlin. U každého taxonu byla pomocí průtokové cytometrie stanovena míra endopolyploidie u tří rostlin z kontrastních ekologických podmínek v rámci jedné lokality. Pro každou rostlinu byla endopolyploidie analyzována ve třech různě starých listech, odděleně v řapíku a listové čepeli. Míra endopolyploidie se nejvíce lišila mezi orgány, výrazně vyšší byla zpravidla v řapíku než v čepeli a mírně nižší u horních (mladších) listů. Diploidní taxony měly vždy více endopolyploidie než jim blízce příbuzné polyploidní taxony a míra endopolyploidie také obecně klesala s velikostí genomu. Rozdíly v endopolyploidii mezi rostlinami na lokalitě byly většinou malé (nejmenší rozdíly byly u prostředních listů) a bez jednoznačného vztahu k podmínkám prostředí. Práce potvrdila významný vliv orgánu, stupně polyploidie a pozice listu (stáří) na pozorovanou míru endopolyploidie. Malá variabilita endopolyploidie v přírodních populacích naznačuje její genetickou determinovanost a možné využití jako traitu v ekologických studiích. Metodicky se pro další práce jeví jako nejlepší využívat pro měření endopolyploidie prostřední listy na rostlině, zejména pak jejich řapíky.
Endopolyploidie v přírodních populacích diploidních rostlin a jejich polyploidních příbuzných.
Autor(ka)
Rohel, Jaroslav
Rok
2026
Typ práce
Magisterská práce
Místo
Masarykova Univerzita, Přírodovědecká fakulta, Ústav botaniky a zoologie.
Poznámky a/nebo abstrakt
Dostupnost na webu

