Preslia 97/1 (2025)

Vyšlo další číslo časopisu Preslia, čtenáři v něm naleznou celkem pět příspěvků.

Čtrnáctá část ze série prací o rozšíření cévnatých rostlin v České republice (Kaplan et al.: Distributions of vascular plants in the Czech Republic. Part 14) obsahuje síťové mapy a komentáře ke 103 taxonům rodů Achnatherum, Adonis, Consolida, Corallorhiza, Cypripedium, Dianthus, Glaux, Inula, Juncus, Laser, Linum, Mahonia, Malaxis, Mercurialis, Nassella, Ononis, Pseudorchis, Pyracantha, Rosa, Rubus, Sagina, Samolus, Smyrnium, Spiranthes, Stipa a Traunsteinera.

Autoři druhého článku (Tichý L. et al.: Assessing the future of Pulsatilla grandis in the Czech Republic: long-term population trends, site conditions and management) sledovali 420 moravských populací koniklece velkokvětého po dobu devatenácti let. Dlouhodobý monitoring odhalil znepokojivý pokles počtu kvetoucích jedinců. Přes zvýšení počtu udržovaných lokalit z původní asi jedné třetiny na dvojnásobek jsou stávající populace stále ohroženy šířením expanzivních a invazních druhů, degradací stanovišť a akumulací biomasy. Jako deštníkový druh signalizuje Pulsatilla grandis širší ekologické hrozby pro biodiverzitu suchých trávníků. Jeho ochrana je proto klíčová nejen pro záchranu samotného druhu, ale i z důvodu podpory a zachování celkové biodiverzity především suchých trávníků střední Evropy.

Třetí příspěvek (Skokanová et al.: Not as boring as expected: triploids, pentaploids and aneuploids of invasive Solidago species revealed by detailed karyological examination in central Europe) ukazuje, že karyologie invazních druhů rodu zlatobýl není tak jednuchá. Autoři pomocí průtokové cytometrie a komplementárního počítání chromozomů analyzovali téměř 4800 rostlin z 800 lokalit po celé střední Evropě. Na základě výsledků lze konstatovat, že karyologická variabilita invazních druhů rodu Solidago v Evropě je rozmanitější, než se předpokládalo. Protože duplikace genomu může podporovat invazivnost, je třeba prozkoumat původ, rozšíření a invazní potenciál nově objevených polyploidů, aby se zabránilo jejich negativnímu dopadu na původní flóru.

Jak se liší společenstva epifytických mechorostů na dvou druzích stromů s různým chemickým složením kůry a zda reagují shodně na znečištění ovzduší? Na to se zaměřili autoři čtvrtého příspěvku (Procházková et al.: Congruent responses of epiphytic bryophyte communities to air pollution on two species of trees differing in bark chemistry). Epifytické mechorosty byly studovány na 50 lokalitách ve střední Evropě s podobnými klimatickými podmínkami, avšak s rozdílnou úrovní znečištění ovzduší SO2 a NOx. Mechorosty byly studovány na kmenech dubů s očekávaným nižším pH borky a jasanů s očekávaným vyšším pH borky. Zjistili, že znečištění ovzduší ovlivňuje epifytická společenstva i v současné Evropě, přestože je míra imisní zátěže nižší než dříve. Jasany s vyšším pH borky hostily rozmanitější společenstva zahrnující citlivé druhy, avšak i ony byly ovlivněny SO2, podobně jako společenstva na dubech. Druhová bohatost, výskyt epifytických specialistů a rozmanitost společenstev epifytických mechorostů klesaly s rostoucím znečištěním SO2, a to jak na dubech, tak na jasanech. Znečištění ovzduší je však pravděpodobně jen jedním z řady faktorů ovlivňujících strukturu současných epifytických společenstev ve střední Evropě.

Poslední článek se zaměřil na kavyly (Nitz et al.: Genetic, morphometric and microhabitat data reveal that papillose feather grasses in the Eastern Alps (Stipa epilosa auct.) do not constitute a separate taxonomic entity), konkrétně na Stipa epilosa a S. eriocaulis. Nejprve prokázali, že mezi S. eriocaulis a S. epilosa ve Východních Alpách nejsou genetické rozdíly. Dále dokládají, že existuje kontinuum variability délky chlupů od typické S. epilosa po typickou S. eriocaulis, což znemožňuje rozlišení dvou samostatných skupin. Závěrem bylo zjištěno, že mezi papilnatými a chlupatými jedinci nebyly pozorovány žádné rozdíly v mikrostanovištích. Z taxonomického hlediska jejich přístup, kombinující genetická, morfometrická a mikrostanovištní data, nepotvrdil hypotézu, že S. epilosa je ve studované oblasti samostatným taxonem.