diverzita

Při vývoji železniční sítě dochází k rušení některých tratí. Na nich často bývá ponecháno těleso trati bez dalších zásahů a dochází zde k sukcesi vegetace. Práce porovnává rostlinná společenstva 25 zrušených tratí na území Česka a v příhraničních oblastech Německa a Rakouska z pohledu vývoje vegetace, počtu druhů cévnatých rostlin, druhového složení a výskytu ohrožených dru-hů. Byla využita metoda chronosekvence, tedy srovnávání tratí zrušených před různě dlouhou dobou. Jako vysvětlující proměnné byly použity klimatické podmínky, nadmořská výška, doba od zrušení trati, okolní prostředí a mikroreliéf terénu. Pro modelování druhového složení byla použita kanonická korespondenční analýza (CCA) a detrendovaná korespondenční analýza (DCA). Počty druhů a vztahy druhů k proměnným byly modelovány pomocí zobecněných lineárních modelů. Klasifikace vegetace byla provedena metodou Twinspan a klasifikačním expertním systémem CzechVeg-ESy. V prvních letech od zrušení tratí převažuje malé množství druhů s širokou ekologickou amplitudou. Postupně dochází k nárůstu počtu nelesních druhů, jejichž počet vrcholí 20 let od zrušení trati. Poté s rostoucím zastíněním dřevinami množství nelesních druhů začíná ubývat a nahrazují je druhy vázané na lesní prostředí. Sukcese probíhá rozdílně v různých nadmořských výškách. Mnoho druhů je vázaných na nízké (Rosa canina, Arrhenatherum elatius) nebo vysoké polohy (Agrostis capillaris, Sorbus aucuparia). Sukcesi ovlivňuje také okolní krajina, především vzdálenost od lesa, na níž závisí počet lesních a nelesních druhů. Nebyl zjištěn vliv mikroreliéfu terénu na průběh sukcese. Ohrožených rostlin je na zrušených tratích méně než na tratích v provozu, ovšem vyskytnout se mohou. Sukcese probíhá pomalu, vegetace ani po více než sto letech vývoje není vyvinutá do stadia klimaxu. Proto může být vhodné v přírodně cenných biotopech pozůstatky trati odstranit. V člověkem pozměněné krajině naopak zrušené trati zvyšují diverzitu a pestrost krajiny. 

V této diplomové práci se věnujeme druhové bohatosti a biogeografii půdních rozsivek dvou malých izolovaných ostrovů vulkanického původu, ostrova Nový Amsterdam a ostrova Svatého Pavla. Práce se věnuje složení rozsivkových společenstev a faktorům prostředí, které je ovlivňují. V průběhu terénních prací byly měřeny fyzikálně-chemické parametry prostředí. Součástí práce je i srovnání zjištěné rozsivkové flóry ostrova Nový Amsterdam s ostatními ostrovy jižního Indického oceánu. Během práce bylo analyzováno 76 půdních vzorků z ostrova Nový Amsterdam a 18 půdních vzorků z ostrova Svatého Pavla. Celkem bylo na obou ostrovech zjištěno 193 taxonů rozsivek. Výsledky analýz společenstev ukazují že mezi hlavní faktory ovlivňující složení rozsivkových společenstev patří vlhkost, pH a konduktivita. Podle biogeografické analýzy patří minimálně 15 % všech nalezených taxonů mezi endemity obou ostrovů a dalších téměř 14 % vykazuje omezený subantarktický výskyt.

Vegetace jižní části Balkánskeho polostrova je vzhledem ke své diverzitě fytocenologicky ještě málo prozkoumaná. V téhle práci přináším nové informace ke klasifikaci, druhovému složení, ekologii, vztahům mezi faktory prostředí, druhovému bohatství a endemismu pohoří Smolikas a Nemërçkë, která leží blízko sebe v albánskořeckém pohraničí. Obě mají podobnou nadmořskou výšku, ale rozdílné geologické podloží. Smolikas je budován ultrabazickými ofiolity, zatímco Nemërçkë je vápencové pohoří. Terénní průzkum proběhl v letech 2012 a 2013. V pohoří Nemërçkë bylo zapsáno 105 fytocenologických snímků v pohoří Smolikas 110 snímků. Tyto snímky byly pomocí numerických metod klasifikovány na základě prezence, absence a abundance jednotlivých druhů. Detrendovaná korespondenční analýza zobrazila podobnosti vegetačních typů obou pohoří. Vztahy mezi faktory prostředí a druhovou bohatosti byly vyhodnoceny pomocí lineárních modelů. Celkem 17 rostlinných společenstev zařazených do 6 fytocenologických tříd (Asplenietea trichomanis, Daphno-Festucetea, Elyno-Seslerietea, Mulgedio-Aconitetea, Thlaspietea rotundifolii a Trifolio anatolici-Polygonetea arenastri) bylo popsáno z pohoří Nemërçkë a 21 společenstvev v 10 třídách z pohoří Smolikas, kde se navíc vyskytují třídy Juncetea trifidi, Littorelletea uniflorae, Montio-Cardaminetea a Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae. Analýzy ukazují, že druhové bohatství společenstev klesá s rostoucí nadmořskou výškou. Pokryvnost skal a z toho vyplývajíci další faktory, například stres ze sucha, jsou důležitější než pH půdy, které nemá významný vliv na druhovou diverzitu. Společenstva jsou druhově bohatší na hlubších, méně kamenitých půdách v rámci téměř všech biotopů. Poměr počtu endemitů k počtu druhů v snímku je v obou pohořích relativně podobný, ovšem ofiolitický Smolikas má větší počet stenoendemitů. Vegetace skal a sutí na vápencích pohoří Nemërçkë je rozmanitější, s větším počtem rostlinných spoločenstev jakož i druhů. Pohoří Smolikas však má vegetaci celkově rozmanitější, jelikož se zde vyskytují vodní, prameništní a rašeliništní společenstva, přesto se zde vyskytuje méně druhů.

Diplomová práce se zabývá floristickou studií Znojma a jeho blízkého okolí, tedy obcí Přímětice, Dobšice, Hradiště a přírodní památky Kaolinka. Navazuje na práci bakalářskou, ve které byly zpracovány přírodní poměry dané oblasti, a byl zhotoven seznam taxonů, které se zde v minulosti údajně vyskytly. Vymezená plocha má rozlohu necelých 12 km2 a rozkládá se v nadmořské výšce přibližně 203–340 m n. m. Území se nachází v jedné z nejteplejších částí republiky s průměrnou roční teplotou 8,5 °C a průměrným úhrnem srážek 487 mm. Významným vodním tokem ve vymezené oblasti je řeka Dyje, představuje také jižní a část západní hranice zkoumané oblasti. Převládajícím půdním typem jsou zde černozemě a hnědozemě. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří převážně černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), na jihu území pak prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum). Z hlediska fytogeografie náleží zkoumané území do oblasti termofytika a mezofytika. V severovýchodní části území se nachází přírodní památka Kaolinka. Z prostudované literatury a internetových databází bylo zaznamenáno 646 taxonů, které se zde údajně dříve vyskytly. V terénu bylo determinováno 512 taxonů, z nichž 354 bylo potvrzeno a 158 zaznamenáno nově. Jedenáct nalezených taxonů je na seznamu chráněných rostlin podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., 46 patří mezi vzácnější či ohrožené. K nejvýznamnějším novým nebo potvrzeným nálezům patří například potočnice lékařská (Nasturtium officinale, C2 b §2), kruštík bahenní (Epipactis palustris, C2 t), turan podolský (Erigeron podolicus, C1b) nebo proskurník lékařský (Althaea officinalis, C2 t). 

Mokřadní a obzvláště rašelinné louky hostí mnoho vzácných druhů rostlin a patří mezi jedny z nejohroženějších ekosystémů v Evropě. Znalost vhodného způsobu obhospodařování těchto luk je klíčovým faktorem pro zachování jejich typické struktury a druhové rozmanitosti. Hlavním cílem této práce bylo vyhodnotit různé způsoby obhospodařování na lokalitě Adámky v údolí Rožnovské Bečvy v Moravskoslezských Beskydech a jejich vliv na druhové složení, druhové bohatství cévnatých rostlin, mechorostů a indikačních druhů (slatiništní specialisté a ohrožené druhy) a obsah hlavních živin (dusík, fosfor, draslík) v biomase cévnatých rostlin. Dalším cílem bylo zachytit celkovou variabilitu mokřadní a rašelinné vegetace ve zbytku údolí Rožnovské Bečvy za účelem posouzení reprezentativnosti vegetace zastoupené na lokalitě Adámky a zachycené experimentálními plochami. V rámci vyhodnocení experimentu jsem posuzovala čtyři typy obhospodařování (seč jednou a dvakrát ročně, vyhrabávání stařiny, ponechání ladem) aplikované na trvalých plochách rozmístěných v šesti znáhodněných blocích po dobu posledních 14 let. Data jsem analyzovala pomocí smíšených lineárních modelů, metody PERMDISP, CCA s Monte Carlo permutačním testem a křivek hlavních odpovědí druhů. Pomocí Expertního systému Vegetace České republiky pro automatickou klasifikaci fytocenologických snímků jsem přiřadila zapsané snímky z širšího okolí lokality Adámky k vegetačním jednotkám. Variabilitu těchto snímků jsem hodnotila pomocí metody DCA a NMDS s pasivně promítnutými proměnnými prostředí – pH a konduktivitou vody. Druhové složení experimentálních ploch bylo statisticky významně odlišné v závislosti na aplikovaném způsobu obhospodařování. Největší rozdíly byly mezi plochami sečenými a plochami nesečenými. V nesečených plochách došlo v průběhu experimentu k nárůstu množství nadzemní biomasy některých druhů, což vedlo k signifikantnímu poklesu druhové bohatosti všech tří skupin (cévnaté rostliny, mechorosty a indikační druhy). Sečené porosty se jevily druhově bohaté, s nárůstem v početnosti nízkých a indikačních druhů. Množství hlavních živin v biomase pokleslo v průběhu experimentu bez ohledu na jednotlivé zásahy, zatímco poměr N/K se zvýšil, což odráží zvýšenou limitaci fosforem na celé lokalitě. Podél hlavního gradientu, korelovaného s hodnotami pH vody a produktivitou stanoviště, jsem v údolí Rožnovské Bečvy rozlišila pět hlavních typů mokřadní a rašelinné vegetace (Caricetum nigrae, Carici echinatae-Sphagnetum, Cirsietum rivularis, Scirpetum sylvatici a Angelico sylvestris-Cirsietum palustris). Výsledky studie potvrzují významný vliv seče jakožto spolehlivého způsobu udržení rozmanitosti mokřadních a rašelinných luk. 

Hluboká říční údolí představují výjimečný fenomén krajiny Českého masivu. Pod vlivem reliéfu a fyzikálně-chemických vlastností podloží zde dochází ke vzniku specifických klimatických a edafických podmínek, na něž je vázán komplex rozmanitých biotopů. Díky tomu hostí hluboká údolí velké množství rostlinných druhů, obzvláště ve srovnání s okolní mírně zvlněnou krajinou. V prostoru samotného říčního údolí pak mohou některé z biotopů představovat lokální centra diverzity cévnatých rostlin. Ze své práce o údolí Vltavy JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964) vyvozují, že by se mohlo jednat o biotopy pobřežní, biotopy na horních hranách svahů, skalnaté hřbety sbíhající po spádnici a dna bočních zářezů. Dosud však bylo sebráno a vyhodnoceno jen málo dat, která by mohla podpořit obecnou platnost těchto předpokladů pro hluboká údolí Českého masivu. Ve své práci se proto snažím odpovědět na otázky, jaké je rozmístění lokálního druhového bohatství v prostoru několika hlubokých údolí se zachovalou vegetací, které faktory prostředí jsou za ně zodpovědné, zda existují společné rysy těchto údolí a do jaké míry tyto rysy odpovídají dosavadní představě. Pomocí zobecněných lineárních modelů jsem analyzoval vztah lokálního druhového bohatství bylinného patra k vybraným topografickým a půdním proměnným a pokryvnosti keřového a stromového patra. Pracoval jsem s vlastními i převzatými fytocenologickými snímky o velikosti 10 × 15 m pořízenými v přirozené vegetaci údolí Berounky, Dyje, Jihlavy, Oslavy a Vltavy. Pro každé údolí jsem vytvořil topografický model lokálního druhového bohatství založený na poloze snímku na údolním svahu a zobrazil jeho výsledek v idealizovaném prostoru říčního údolí. Druhý, stanovištní model jsem založil na zbylých proměnných vypovídajících o charakteru stanoviště a vyhodnotil a porovnal jsem mezi sebou vlivy všech proměnných na lokální druhové bohatství každého údolí. Výsledky ukazují, že ve všech studovaných údolích je lokální druhové bohatství soustředěno na dno říčního údolí, zejména na fluvizemě v nivě, což odpovídá předpokladu autorů JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964). Pozorované trendy ale již neumožňují potvrdit obecnou platnost představy o vyšším lokálním druhovém bohatství na horních hranách svahů. Nebyla prokázána ani souvislost mezi lokálním druhovým bohatstvím a výskytem hřbítků nebo bočních zářezů. Výrazným rysem údolí Dyje, Jihlavy a Oslavy je ale pozitivní vztah lokálního druhového bohatství a potenciální ozářenosti plochy, související se severo-jižním expozičním rozdílem údolních svahů. Kromě fluvizemí jsou významné i další stanovištní podmínky, zejména půdní reakce, sklon svahu a přítomnost kambizemí, které mají pozitivní vliv na lokální druhové bohatství.