Štěrkové náplavy jsou dynamickými a heterogenními biotopy vázanými na horské vodní toky. Existence štěrkových náplavů je závislá na pravidelných záplavách, které jejich vegetaci udržují v různých sukcesních stadiích, na něž jsou vázané specializované a často vzácné druhy rostlin. Štěrkové náplavy se vyskytují na tocích s přirozeným hydromorfologickým režimem a v současné Evropě patří vlivem antropogenních tlaků mezi ohrožené biotopy. Klasifikace vegetace štěrkových náplavů je v Evropě nekonzistentní a v některých zemích není tato vegetace ani rozlišována, což může komplikovat její monitoring, ochranu i management. Cílem práce proto bylo doplnit dosavadní znalosti o rozšíření a ekologii vegetace štěrkových náplavů v Evropě a navrhnout první jednotnou klasifikaci. Na rozlišení sukcesních stadiích vegetace náplavů jsou založeny některé klasifikační přístupy. Sukcesí vegetace štěrkových náplavů, ekologickými aspekty, diverzitou, druhovou skladbou a vývojem jednotlivých stadií jsme se zabývali na čtyřech malých tocích v Západních Karpatech (Česká republika), které zasáhla padesátiletá povodeň. Studie potvrdila jako nejdůležitější faktory ovlivňující směr a rychlost sukcese vegetace nadmořskou výšku a strukturu substrátu. Pro účel celoevropské klasifikace jsme shromáždili a digitalizovali vegetační snímky, které doposud nebyly součástí žádné dostupné vegetační databáze, a založili databázi vegetace štěrkových říčních náplavů (Gravel Bar Vegetation Database). Její součástí se staly vegetační snímky z vlastních terénních výzkumů, které probíhaly v zemích, kde byla tato vegetace méně prozkoumaná nebo údaje chyběly (především z jihovýchodní a severní Evropy a Kavkazu). Pro Gruzii jsme na základě fyziognomie porostů a metody neřízené klasifikace nově vylišili pět vegetačních typů štěrkových náplavů: raně sukcesní vysokohorskou bylinnou vegetaci (asociace Epilobietum colchici), raně sukcesní podhorskou bylinnou vegetaci (společenstvo Petrorhagia saxifraga-Crepis foetida), porosty s Calamagrostis pseudophragmites (Tussilagini farfarae-Calamagrostietum pseudophragmitae), křoviny s Myricaria germanica (Salici purpureae-Myricarietum germanicae) a Hippophaë rhamnoides (Salici incanae-Hippophaëtum rhamnoidis). Vegetaci s Calamagrostis pseudophragmites a křoviny jsme přiřadili k analogickým asociacím popisovaným také ze střední Evropy. U vegetačních jednotek jsme definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky. Na celoevropské úrovni jsme navrhli jednotnou klasifikaci vegetace štěrkových říčních náplavů. Raně sukcesní a křovinná vegetace byly klasifikovány v rámci dvou tříd, Thlaspietea rotundifolii a Salicetea purpureae. Celkem jsme vytvořili formální definice pro dvě subasociace, jedenáct asociací a čtyři svazy (Calamagrostion pseudophragmitae, Epilobion fleischeri, Salicion cantabricae a Salicion eleagni). Definice jsou založeny na výskytu a pokryvnostech skupin druhů s podobnou ekologií, nebo jednotlivých druhů úzce specializovaných na určitý typ vegetace náplavů. Navržená klasifikace byla ověřena pomocí metod ordinace a neřízené klasifikace. U vegetačních jednotek jsme revidovali nomenklaturu, definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky a rozšíření. Ukázali jsme, že hlavní variabilita v datech je svázána s nadmořskou výškou, biogeografií, místními hydromorfologickými procesy a sukcesí vegetace. Použitím vegetačních snímků z Balkánu a Kavkazu jsme rozšířili znalosti o druzích mechorostů, které se vyskytují na štěrkových náplavech, a nastínili jejich ekologii a vegetační vazby. Drobný ruderální mech Bryum klinggraeffii byl zjištěn jako nový druh pro Albánii, Černou Horu, Gruzii a Srbsko.
Slatiniště (minerotrofní rašeliniště, rostlinná společentsva třídy Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae) mají velký význam pro ochranu biodiverzity a v mnoha oblastech Evropy patří k ohroženým biotopům. Fytocenocelogické klasifikace slatiništní vegetace se však mezi evropskými zeměmi liší, což komplikuje nejen komunikaci ve vědecké komunitě, ale také ochranu těchto stanovišť na mezinárodní úrovni. Některé vegetační systémy slatiništní vegetace rozlišují hlavní vegetační jednotky (tj. svazy) na základě fyziognomie porostů a hydrologických faktorů. Jiné systémy navazující na skandinávskou tradici vymezují svazy podél tzv. „poor-rich“ gradientu (komplexního gradientu pH a minerální bohatosti). Cílem této práce je vytvořit první pokus o jednotnou klasifikaci slatinišť v Evropě. Na posledních zachovalých slatiništích v Českém masivu (ČR) jsme se zabývali vztahem vegetace a proměnných prostředí. Tato studie potvrdila význam poor-rich gradientu pro změnu druhového složení slatiništní vegetace a pro vymezení jednotlivých svazů. Druhý vegetační gradient souvisel s dostupností makroprvků (fertilitou) a projevoval se nezávisle na pH a minerální bohatosti. Nezbytnými předpoklady vegetačních syntéz jsou sběr a třídění dat, proto se disertační práce zabývá rovněž těmito metodickými aspekty. Představena je databáze evropské rašelinné vegetace (European Mire Vegetation Database), která obhahuje několik tisíc dosud nedigitalizovaných fytocenologických snímků. Dále se zabýváme otázkou, jestli mohou být ve velkoškálových analýzách použity snímky o různé velikosti plochy. Zápisy o rozměrech 1–25 m2 obsahují srovnatelný počet specialistů a dávají obdobné výsledky v ordinančích analýzách. Proto mohou fyt. snímky o této velikosti být zařazeny do velkoplošných vegetačních syntéz, aniž by způsobily významné zkreslení výsledků (obzvláště přihlédneme-li k jiným možným zdrojů šumu ve fytocenologických datech). Navrhli jsme klasifikaci slatiništní vegetace v Evropě na základě analýzy fytocenologických snímků. Použité klasifikační schéma odráží vliv chemismu a geografických (makroklimatických) proměnných na druhové složení společenstev. Vytvořili jsme formální definice svazů Caricion viridulo-trinervis, Caricion davallianae, Caricion atrofusco-saxatilis, Stygio-Caricion limosae, Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, Saxifrago-Tomentypnion, Narthecion scardici, Caricion stantis, Anagallido tenellae-Juncion bulbosi, Drepanocladion exannulati, Caricion fuscae, Sphagno-Caricion canescentis a Scheuchzerion palustris. Formální definice pracují s přítomností, absencí a pokryvností sociologických skupin a význačných druhů. Ekologickou smysluplnost navrženého systému podpořily ordinační metody a metody neřízené klasifikace. V některých případech celoevropská syntéza poukázala na přítomnost vegetačních typů, které nebyly dosud rozlišovány v národních vegetačních přehledech. Např. mírně vápnitá třasoviska s hnědými mechy vyskytující se vzácně v Karpatech a okolních oblastech byla identifikována jako společenstva boreálního svazu Stygio-Caricion limosae. Toto zařazení jsme ověřili srovnáním fytocenologických snímků s materiálem ze severní Evropy (locus classicus svazu Stygio-Caricion limosae). Makrozbytky naznačují běžný výskyt tohoto vegetačního typu ve střední Evropě v glaciálu a raném holocénu a tedy jeho reliktní povahu. Během terénního výzkumu byly zjištěny nové lokality reliktních mechů (Meesia triquetra, Pseudocalliergon lycopodioides) a potvrzena lokalita ohroženého suchopýru štíhlého (Eriophorum gracile). Poslední část disertace proto dopňuje informace o rozšíření těchto významných slatiništních specialistů a o jejich vegetační vazbě.
Urbanizace se významně podílí na utváření současné krajiny a rozšiřující se městské prostředí svými specifickými podmínkami ovlivňuje existenci rostlinných druhů. Zvláštní význam připadá lesním biotopům jako fragmentům polopřirozené vegetace s řadou ekosystémových funkcí a jako zdroji biodiverzity měst. Na území města Brna bylo vybráno 20 polí podrobného síťového mapování s rozdílnou mírou urbanizace, v nichž proběhl terénní výzkum lesní vegetace. K druhům zdokumentovaným v 60 fytocenologických snímcích byly doplněny údaje o vybraných vlastnostech a statisticky byla analyzována změna vegetačních charakteristik na gradientu urbanizace. S rozlohou lesů stoupalo zastoupení specialistů, a naopak klesaly nároky druhů na živiny. Ohrožené druhy přežívaly v menších lesních segmentech v méně zastavěných oblastech bez velkých lučních porostů. Nepůvodním druhům prospívaly také menší lesní segmenty, avšak mimo oblasti s větším podílem polí. Celkovou druhovou bohatost podporovala rozloha luk se vzdáleností od centra města a rozlohou lesů. Vzájemnou nepodobnost lesních společenstev podmiňovala rozloha zástavby na úkor rozlohy luk. Lze tedy soudit, že urbanizace způsobuje výrazné změny flóry a vegetace městských lesů a ochranářské aktivity v nich je vhodné lokálně přizpůsobovat v kontextu pokryvu okolní krajiny.
Bakalářská práce popisuje přírodní podmínky a flóru území mezi Řečkovicemi a Jinačovicemi. Celková rozloha území činí necelých 9 km2 vymezených čtyřmi poli podrobného síťového mapování (6765-A-C-d, 6765-A-D-c, 6765-C-A-b, 6765-C-B-a), lišících se od sebe využitím krajiny a mírou antropogenního vlivu. Ve vegetačních sezónách roku 2019 a 2020 jsem zaznamenala celkem 393 rostlinných druhů cévnatých rostlin, z toho 48 ohrožených. Hlavní metody terénního průzkumu spočívaly v zachycení jarního, letního a pozdně letního aspektu a sepsání přítomných rostlinných druhů. Bližší představa o rostlinném složení a vegetačních typech je získána skrze zhotovování fytocenologických snímků a jejich následnou klasifikací. V lesní vegetaci je nejhojněji zastoupena asociace acidofilních teplomilných doubrav na mělkých půdách (Sorbo torminalis-Quercetum), méně asociace mezofilních acidofilních doubrav (Luzulo luzuloidis-Quercetum petraeae). Z nelesní vegetace snímky nejčastěji zachycují asociaci eutrofních ovsíkových luk (Pastinaco sativae-Arrhenatheretum elatiori) a třídu jednoleté vegetace polních plevelů a ruderálních stanovišť (Stellarietea mediae). Součástí práce je seznam nalezených rostlinných druhů a dokladový herbář vybraných druhů.
Bakalářská práce se zabývá porovnáním druhové bohatosti lesní vegetace zachycené pomocí fytocenologických snímků se statistickým modelem, který druhovou bohatost předpovídá. Cílem práce je prokázat, že půdní pH pozitivně ovlivňuje lokální druhovou bohatost lesní vegetace na Vyškovsku a lze pomocí něj vysvětlit odchylky od Modelu druhové bohatosti ČR, do jehož tvorby půdní pH nevstupovalo z důvodu nedostatku vhodných dat. Cíl byl naplněn provedením regresních analýz dat z fytocenologických snímků, půdních vzorků a půdních map. Výsledkem je potvrzení pozitivního ovlivnění druhové bohatosti půdním pH, což vysvětlilo část odchylek od Modelu druhové bohatosti. Základním zjištěním také bylo, že mapy půdního pH nemají dostatečné rozlišení, aby vysvětlily více než 9 % variability odchylek od Modelu druhové bohatosti. Proto je nutné lepší rozlišení těchto map a ověření výsledků na větším vzorku případů, aby bylo možné tohoto zdroje využít jako prediktoru lokální druhové bohatosti lesní vegetace ve statistickém modelu.
Bakalářská práce se zaměřuje na výzkum flóry a vegetace na území o celkové rozloze 4,95 km2 vymezeném třemi poli síťového mapování (6765-B-A-b, 6765-B-A-d, 6765-B-C-b) na severovýchodním okraji Brna. Cílem práce bylo pomocí terénního průzkumu zaznamenat druhovou skladbu rostlin daného území, popsat vegetaci pomocí zápisů fytocenologických snímků a charakterizovat přírodní poměry zkoumaného území podle dostupné literatury. Během průzkumu jsem takto zaznamenala 513 taxonů cévnatých rostlin, z toho 36 ohrožených a 20 invazních, a zapsala jsem 21 fytocenologických snímků lesní a ruderální vegetace. Snímky jsem analyzovala v programu JUICE a přiřadila je tak k jednotlivým asociacím, pro lesní vegetaci to byly nejčastěji asociace Galio sylvatici-Carpinetum betuli a Galio odorati-Fagetum sylvaticae, u snímků zapsaných na ruderálních plochách převládala společenstva třídy Artemisietea vulgaris a Galio-Urticetea. Součástí práce je i seznam všech mnou nalezených druhů a dokladový herbář čítající 93 položek.
V přírodní rezervaci Hutě na Žítkové se můžeme, podobně jako v jiných částech Bílých Karpat, setkat s mozaikou různě druhově bohatých luk s řadou vzácných a ohrožených druhů rostlin. Součástí této mozaiky jsou také trávníky, které byly v polovině 20. století rozorány a zemědělsky využívány jako pole. Následně ale byly ponechány ladem a jejich současná vegetace je utvářena sukcesními procesy. V posledních několika desetiletích je na nich aplikován stejný management (zejména kosení) jako na plochách tzv. kontinuálních luk — takových, které rozorány nebyly. Lze tedy předpokládat postupné přibližování druhového složení bývalých úhorů k cenným společenstvům druhově bohatých luk. Tato konvergence však nebyla zatím potvrzena, stejně tak nebylo testováno, které druhy jsou vázané na kontinuální a které na sukcesně mladší louky.V práci byl použit párový design sběru dat. Každý pár zahrnoval fytocenologický snímek segmentu kontinuální louky a bývalého pole. Plochy byly vybírány tak, aby ležely v co nejtěsnější vzdálenosti a v co nejpodobnějších podmínkách, co se týče např. sklonu a orientace svahu. Bývalá pole byla identifikována podle archivních leteckých snímků, zápisu v katastru nemovitosti, terénních příznaků, vzpomínek pamětníků a podobně. Bylo zapsáno 12 dvojic fytocenologických snímků (celkem 24 ploch), následoval jejich přepis do databáze Turboveg a další zpracovávání dat pomocí statistických metod. Na výzkumných plochách též proběhlo měření půdní vlhkosti a odběry půdních vzorků pro chemické analýzy obsahu živin.
Bakalářská práce se zabývá problematikou druhové diverzity lesních porostů a faktory, které ji ovlivňují v lokálním měřítku. Cílem práce je ověření přesnosti modelovaného počtu všech druhů lesní vegetace. Rešeršní část práce definuje faktory a procesy, které ovlivňující diverzitu v lokálním měřítku. Popsány jsou fyzickogeografické charakteristiky České republiky a charakteristiky její lesní vegetace. Text také popisuje model porostů druhové bohatosti lesních porostů České republiky. Definován je také klíčový výraz “fytocenologický snímek”. Metodologická část definuje postupy, jakými je modelovaný počet druhů porovnáván s počtem druhů pozorovaných v rámci fytocenologických snímků z České národní fytocenologické databáze a ze snímků z terénního výzkumu. Závěrečná část přináší diskuzi na základě srovnání modelových dat a dat získaných terénním šetřením. Závěr přináší nové poznatky a odpovídá na stanovenou výzkumnou otázku. Výsledky zjištěného šetření jsou popsány slovně, ale také jsou zobrazeny graficky.
