Rostlinnými invazemi se již zabývala řada studií, stále však chybí podrobnější srovnání invadovanosti biotopů na různých kontinentech a také není zcela známo, jaké faktory ji podmiňují. Studie, které srovnávaly míru invaze v biotopech několika oblastí na různých kontinentech, se lišily jak typem vstupních dat, tak jejich zpracováním, a tudíž zobecnění výsledků pro větší, mezikontinentální měřítka může být nepřesné. Pro spolehlivé zhodnocení rozdílů v invazi mezi kontinenty je proto nutné shromáždit srovnatelné údaje. Přehledy založené na invadovanosti biotopů, kvantifikované jako počet či podíl nepůvodních druhů, ukázaly, že jsou mezi biotopy ve studovaných oblastech výrazné rozdíly v zastoupení nepůvodních druhů. Biotopy v rámci jedné oblasti se lišily svou invadovaností, ale stejné biotopy v různých oblastech vykazovaly naopak podobnou invadovanost. To může naznačovat existenci faktorů podmiňujících invadovanost, které jsou společné stejným biotopům i ve značně vzdálených oblastech. Invadovanost biotopu je obecně připisována interakci invazibility biotopu a přísunu diaspor nepůvodních druhů. Předpokládáme však, že se na invadovanosti podílí i další faktor, a to celková zásoba nepůvodních druhů, které se vyskytují v dané oblasti a mají vlastnosti umožňující invadovat daný biotop (tzv. regional alien species pool). Protože vlastnosti druhů jsou do určité míry podmíněny adaptacemi na biotop, ve kterém rostou v původním areálu, mohou v sekundárním areálu zvýhodnit druh při invazi do biotopů s podobnými podmínkami. Jestliže se biotopy v původním areálu liší tím, kolik poskytují svých druhů pro invazi, můžeme v invadované oblasti předpokládat rozdíly v zásobě nepůvodních druhů, které jsou ekologicky přizpůsobené různým biotopům, což se může projevit v rozdílné invadovanosti biotopů. Cíli dizertační práce je proto (i) ověřit mezikontinentální rozdíly v invadovanosti biotopů, zvláště v Novém a Starém světě, a srovnat míru výměny nepůvodních druhů mezi nimi, (ii) identifikovat biotopy poskytující nejvíce druhů pro invazi na jiné kontinenty a ověřit, zda druhy v sekundárním areálu upřednostňují při invazi podobné podmínky, a konečně (iii) prověřit vztah mezi tím, kolik daný biotop poskytuje druhů k invazi, a jak je invadován jako důsledek různé nabídky ekologicky kompatibilních druhů. Při námi provedeném srovnání invadovanosti obdobných biotopů ve východní část Severní Ameriky a střední Evropě bylo zjištěno, že v obou oblastech jsou nejvíce a nejméně invadované biotopy shodné. Při srovnání odpovídajících si biotopů mezi kontinenty byla větší průměrná invadovanost zaznamenána v Severní Americe, což poukazuje na obecně větší míru invaze v biotopech v Nového světa. Biotopy v Evropě poskytly více druhů k invazi do Severní Ameriky než naopak, tudíž můžeme předpokládat nevyváženou výměnu nepůvodních druhů mezi Starým a Novým světem. Evropské biotopy byly srovnány jako zdroje nepůvodních druhů invazních v Severní Americe a ve světě. Pro obě oblasti byly stejné evropské biotopy shodně velmi nebo zanedbatelně důležitými zdroji invazních nepůvodních druhů. Evropské druhy v sekundárním areálu upřednostňovaly podmínky podobné těm v primárním areálu. Mezi podílem druhů poskytovaných biotopem k invazi a invadovaností obdobných biotopů nepůvodními druhy proudícími mezi východní částí Severní Ameriky a střední Evropou byl nalezen signifikantní vztah. Čím více druhů daný biotop poskytl k invazi na druhý kontinent, tím větší invadovanost obdobného biotopu byla na druhém kontinentu zaznamenána, což lze připsat vlivu tzv. direct species-pool effect. Čím více druhů biotop na daném kontinentu poskytl k invazi, tím více nepůvodních druhů z ostatních kontinentů přijal jako důslek tzv. reciprocal species-pool effect.
Urbanizace se významně podílí na utváření současné krajiny a rozšiřující se městské prostředí svými specifickými podmínkami ovlivňuje existenci rostlinných druhů. Zvláštní význam připadá lesním biotopům jako fragmentům polopřirozené vegetace s řadou ekosystémových funkcí a jako zdroji biodiverzity měst. Na území města Brna bylo vybráno 20 polí podrobného síťového mapování s rozdílnou mírou urbanizace, v nichž proběhl terénní výzkum lesní vegetace. K druhům zdokumentovaným v 60 fytocenologických snímcích byly doplněny údaje o vybraných vlastnostech a statisticky byla analyzována změna vegetačních charakteristik na gradientu urbanizace. S rozlohou lesů stoupalo zastoupení specialistů, a naopak klesaly nároky druhů na živiny. Ohrožené druhy přežívaly v menších lesních segmentech v méně zastavěných oblastech bez velkých lučních porostů. Nepůvodním druhům prospívaly také menší lesní segmenty, avšak mimo oblasti s větším podílem polí. Celkovou druhovou bohatost podporovala rozloha luk se vzdáleností od centra města a rozlohou lesů. Vzájemnou nepodobnost lesních společenstev podmiňovala rozloha zástavby na úkor rozlohy luk. Lze tedy soudit, že urbanizace způsobuje výrazné změny flóry a vegetace městských lesů a ochranářské aktivity v nich je vhodné lokálně přizpůsobovat v kontextu pokryvu okolní krajiny.
Tato bakalářská práce se zabývá diverzitou vegetace sekundárních lesíků v zemědělské krajině severní Hané. Cílem výzkumu bylo zjistit, zdali se na diverzitě vegetace projevují ostrovní efekty velikosti plochy a izolovanosti, resp. vzdálenosti od primárních lesů. Dále byl uvažován vliv dalších faktorů prostředí – stáří lesíku, půdního pH, pokryvnosti dřevinných pater a přítomnosti navazujících biotopů. Práce se také zabývala počty nepůvodních a invazních druhů a výskytem druhů z hlediska různých strategií šíření. Úvodní část práce podává vhled do problematiky ostrovních biotopů v zemědělské krajině a teoretický základ vycházející z teorie ostrovní biogeografie. Metodika nabízí přehled výzkumu, postup při výběru lokalit, definování sekundárního lesíku a postup při jejich mapování, dále zpracování a analýzu dat. Vegetační zápisy byly pořízeny ve 23 sekundárních lesících, v nichž byl zaznamenán výskyt 91 taxonů cévnatých rostlin, z nichž patnáct bylinných druhů bylo zařazeno do skupiny lesních specialistů, 20 druhů bylo nepůvodních a čtyři invazní. Analýzy (korelace, regrese a ordinace) ukázaly těsnou pozitivní závislost mezi relativním zastoupením lesních specialistů v bylinném patře a velikostí plochy lesíku. Ostrovní efekt izolovanosti se projevil pouze na celkové alfa diverzitě, kdy s rostoucí vzdáleností od primárního lesa alfa diverzita klesala. Práce přinesla nové poznatky o systému lesních ostrovních biotopů v intenzivně využívané zemědělské krajině. Na základě vybraných poznatků pak byla formulována dílčí doporučení pro ochranu přírody v zemědělské krajině.
Moje bakalářská práce měla za cíl připravit expozici pro Botanickou zahradu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity na téma: Jak cestují rostliny po krajině. Expozice by měla seznámit laickou veřejnost se způsoby šíření rostlin a ukázat semena a plody našich běžných čeledí. Expozice se sestává ze dvou částí: První část, ekologická, zobrazuje strategie šíření rostlin. Součástí je i téma šíření nepůvodních druhů, ukázka našich významných invazních druhů a názorná mapa světa s naznačenými původními areály. Této části jsou věnovány čtyři nástěnky velikosti 2 × 1 metr. Druhá část je zaměřena na 9 vybraných čeledí napříč systémem rostlin s důrazem na známé a typické zástupce naší flóry. Součástí jsou semena a plody z vlastních sběrů (celkem 137 druhů). Tato část je na pěti nástěnkách o velikosti 2 × 1 metr. V obou částech jsem použila textové popisky, fotografie (více než polovinu vlastních), vlastní ilustrační kresby, semena, plody a další doplňkové materiály.
Ve své bakalářské práci se věnuji přírodním podmínkám a květeně území severozápadně od Velkého Meziříčí, které má rozlohu přibližně 12 km2. Metodou literární rešerše byly charakterizovány abiotické a biotické poměry studovaného území. Práce je doplněna tabulkami a mapami. Podstatnou součástí práce je přehled dosavadních nálezů cévnatých rostlin, který byl vytvořen pomocí biologické databáze Pladias. Ve studovaném území bylo dosud zjištěno 244 druhů cévnatých rostlin, z tohoto počtu je 35 zastoupeno v Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky. Z hlediska původnosti vyskytujících se druhů je v území udáváno 15 neofytů a 14 archeofytů, tedy celkem 29 nepůvodních druhů.
Biodiverzita přírodních ekosystémů je vystavována stále sílícímu tlaku člověka. Její proměnu v čase je proto nutné monitorovat. K porovnání dlouhodobých změn rostlinných společenstvech bývá využíváno opakování historických fytocenologických snímků. Na jihozápadní Moravě zapsal v letech 1986–1993 snímky vegetace dříve pasených =”highlight”>suchých acidofilních trávníků a vřesovišť Milan Chytrý. Vzhledem k upuštění od pastvy během 20. století, byla proměna dané vegetace očekávána. V letech 2018–2019 proto byly jeho snímky zopakovány. Byla zjištěna významná proměna rostlinných společenstev. Průměrný počet druhů na snímek klesl o 17 %. Poklesl podíl ohrožených druhů, naopak nepůvodních druhů, především archeofytů, přibylo. Výrazně se rozšířil především ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) a další především nitrofilní a ruderální druhy. Nejvíce ustoupily druhy Campanula moravica, Carlina acaulis a Lotus corniculatus. Na lokalitách bez územní ochrany byla zjištěna větší negativní změna než na lokalitách s ochranou. Ve srovnání se studovanou vegetací suchých trávníků nebyl pokles druhové bohatosti zaznamenán v suchých vřesovištích.
