rašeliniště

Slatiniště (minerotrofní rašeliniště, rostlinná společentsva třídy Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae) mají velký význam pro ochranu biodiverzity a v mnoha oblastech Evropy patří k ohroženým biotopům. Fytocenocelogické klasifikace slatiništní vegetace se však mezi evropskými zeměmi liší, což komplikuje nejen komunikaci ve vědecké komunitě, ale také ochranu těchto stanovišť na mezinárodní úrovni. Některé vegetační systémy slatiništní vegetace rozlišují hlavní vegetační jednotky (tj. svazy) na základě fyziognomie porostů a hydrologických faktorů. Jiné systémy navazující na skandinávskou tradici vymezují svazy podél tzv. „poor-rich“ gradientu (komplexního gradientu pH a minerální bohatosti). Cílem této práce je vytvořit první pokus o jednotnou klasifikaci slatinišť v Evropě. Na posledních zachovalých slatiništích v Českém masivu (ČR) jsme se zabývali vztahem vegetace a proměnných prostředí. Tato studie potvrdila význam poor-rich gradientu pro změnu druhového složení slatiništní vegetace a pro vymezení jednotlivých svazů. Druhý vegetační gradient souvisel s dostupností makroprvků (fertilitou) a projevoval se nezávisle na pH a minerální bohatosti. Nezbytnými předpoklady vegetačních syntéz jsou sběr a třídění dat, proto se disertační práce zabývá rovněž těmito metodickými aspekty. Představena je databáze evropské rašelinné vegetace (European Mire Vegetation Database), která obhahuje několik tisíc dosud nedigitalizovaných fytocenologických snímků. Dále se zabýváme otázkou, jestli mohou být ve velkoškálových analýzách použity snímky o různé velikosti plochy. Zápisy o rozměrech 1–25 m2 obsahují srovnatelný počet specialistů a dávají obdobné výsledky v ordinančích analýzách. Proto mohou fyt. snímky o této velikosti být zařazeny do velkoplošných vegetačních syntéz, aniž by způsobily významné zkreslení výsledků (obzvláště přihlédneme-li k jiným možným zdrojů šumu ve fytocenologických datech). Navrhli jsme klasifikaci slatiništní vegetace v Evropě na základě analýzy fytocenologických snímků. Použité klasifikační schéma odráží vliv chemismu a geografických (makroklimatických) proměnných na druhové složení společenstev. Vytvořili jsme formální definice svazů Caricion viridulo-trinervis, Caricion davallianae, Caricion atrofusco-saxatilis, Stygio-Caricion limosae, Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, Saxifrago-Tomentypnion, Narthecion scardici, Caricion stantis, Anagallido tenellae-Juncion bulbosi, Drepanocladion exannulati, Caricion fuscae, Sphagno-Caricion canescentis a Scheuchzerion palustris. Formální definice pracují s přítomností, absencí a pokryvností sociologických skupin a význačných druhů. Ekologickou smysluplnost navrženého systému podpořily ordinační metody a metody neřízené klasifikace. V některých případech celoevropská syntéza poukázala na přítomnost vegetačních typů, které nebyly dosud rozlišovány v národních vegetačních přehledech. Např. mírně vápnitá třasoviska s hnědými mechy vyskytující se vzácně v Karpatech a okolních oblastech byla identifikována jako společenstva boreálního svazu Stygio-Caricion limosae. Toto zařazení jsme ověřili srovnáním fytocenologických snímků s materiálem ze severní Evropy (locus classicus svazu Stygio-Caricion limosae). Makrozbytky naznačují běžný výskyt tohoto vegetačního typu ve střední Evropě v glaciálu a raném holocénu a tedy jeho reliktní povahu. Během terénního výzkumu byly zjištěny nové lokality reliktních mechů (Meesia triquetra, Pseudocalliergon lycopodioides) a potvrzena lokalita ohroženého suchopýru štíhlého (Eriophorum gracile). Poslední část disertace proto dopňuje informace o rozšíření těchto významných slatiništních specialistů a o jejich vegetační vazbě.

Středně vápnitá mechová slatiniště a rašelinné louky Českého masívu procházejí v posledních desetiletích výraznými změnami. V přírodní rezervaci Chvojnov, která byla v minulosti ovlivněna silným odvodněním, proběhla v posledních letech rozsáhlá kompletní revitalizace. Analyzovaný datový soubor ze zkoumané lokality PR Chvojnov obsahuje historické snímky K. Rybníčka (1960–1964), E. Horodyské (2003–2004), snímky K. a J. Juřičkových z období před revitalizací (2013) a vlastní snímky zaznamenané po provedení revitalizace (2019), jejichž plochy byly trvale zafixovány. Provedená klasifikace datového souboru vytvořila 4 vegetační skupiny (skupinu s vegetací as. Campylio stellati-Trichophoretum alpini, skupinu snímků s vysokou hladinou vody, skupinu snímků z revitalizované části lokality a skupinu s vegetací as. Sphagno warnstorfii-Eriophoretum latifolii). Přímá ordinační analýza ukázala posun ve složení vegetace od 60. let po současnost. Došlo k ústupu citlivých rašeliništních specialistů typických pro vegetaci as. Campylio stellati-Trichophoretum alpini (Trichophorum alpinum, Rhynchospora alba, Scorpidium scorpioides) a nárůstu lučních druhů podmáčených luk (Holcus lanatus, Lychnis flos-cuculi) a živinově náročnějších druhů mechorostů (Calliergonella cuspidata, Sphagnum teres). Významně pozitivní vliv na současnou podobu vegetace měla provedená revitalizace. Došlo k obnově funkčního vodního režimu, znovuotevření lokality odstraněním náletových dřevin a stržením drnů degradovaného podrostu, zvýšení biodiverzity lokality asanací rákosin a zvýšení biodiverzity mechového patra provedením speciálních zásahů na podporu ohrožených rašeliništních specialistů. 

V předkládané bakalářské práci se věnuji mechové flóře Přírodní rezervace Opatovské zákopy. Opatovské zákopy jsou dlouhodobě ochranářsky obhospodařovaným rašeliništěm s dobře vyvinutou ostřicovo-mechovou vegetací, avšak jejich mechová flóra nebyla dosud detailně zkoumána. V celé oblasti Českomoravské vrchoviny v současnosti probíhá šíření několika druhů rašeliništích mechorostů, zatímco vzácnější, zejména nerašeliníkové mechy, ustupují. Cílem práce je vyhotovit soupis rašeliništních druhů mechorostů (historické údaje a současný stav) a zjistit, zda a v jakých podmínkách se na Opatovských zákopech dosud vyskytují ustupující druhy slatiništních mechorostů. Součástí práce je také přehled historie Přírodní rezervace Opatovské zákopy, zhodnocení managementu a současného stavu lokality a rešerše historických údajů o výskytu mechorostů a cévnatých rostlin. Během podzimu 2017 jsem provedla bryofloristický průzkum lokality. Pro zjištění vztahů mezi rozšířením mechorostů a podmínkami prostředí jsem na lokalitě zapsala 44 fytocenologických snímků a změřila pH, konduktivitu a hladinu vody. Na lokalitě jsem nalezla tři nové druhy (Calliergon giganteum, Philonotis caespitosa a Plagiomnium ellipticum). Ohrožený druh C. giganteum vykazoval nejprůkaznější vazbu na místa s vysokou hladinou podzemní vody.

V této diplomové práci se zabývám problematikou původu horských holí v lesním stupni středoevropských hor. Na rozdíl od horských trávníků v alpínském stupni je původ horských holí v Západních Karpatech a východních Sudetech nejasný. Vznik horských trávníků se tradičně klade až do období po 15. století, tedy do doby, kdy se v České republice a na Slovensku rozmáhalo horské sezónní pastevectví. Nedávné paleoekologické studie však naznačují, že horské travnaté hřebeny v lesním stupni středoevropských hor mohly být ovlivňovány člověkem už mnohem dříve, konkrétně v Hrubém Jeseníku už od starší doby železné. Na Kubínské holi se vzácně vyskytují světlomilné glaciální relikty, které možnost staršího původu nebo dokonce kontinuálního výskytu bezlesí nepřímo podporují. Cílem této práce je rekonstruovat historii krajiny a samotných horských holí Kubínské hole pomocí pylového záznamu ze dvou rašelinných sedimentů na hřebeni a jeho srovnání s publikovanými pylovými záznamy ze zalesněného horského svahu Kubínské hole a z analogických holí Lúčanské Malé Fatry (Martinské hole), Jeseníků (Vozka) a Králického Sněžníku. Odebrané profily jsem zpracovala pomocí pylové analýzy, radiokarbonového datování vybraných vrstev a v případě jednoho profilu i pomocí LOI analýzy. Pylové záznamy z různých profilů jsem porovnávala pomocí mnohorozměrných metod (DCA a DCCA). Na základě radiokarbonového datování a LOI analýzy vzniklo sedlové rašeliniště na Kubínské holi v období raného holocénu kolem 9 800 cal. BP. Území Kubínské hole bylo v tomto období pokryto otevřenými borovými lesy. Líska začala být dominantní dřevinou, zejména ve vrcholových oblastech, přibližně v období 9 000 cal. BP až 8 500 cal BP. V období holocenního klimatického optima se stal dominantní dřevinou smrk, který pak byl v oblasti Kubínské hole dominantní dřevinou až do období 1000 cal. BP. V posledním tisíciletí začínají být více zastoupeny bukovo-jedlové lesy, a od 15. století i bezlesí. Kubínská hoľa byla v porovnání s ostatními analyzovanými hřebeny více zalesněná. Vliv lidské činnosti a s ním spojené odlesňování a horské sezónní pastevectví je nejvíce patrný v Hrubém Jeseníku a Králickém Sněžníku zhruba od 13. st. n. l. Na Martinských holích a Kubínské holi začal člověk více působit pravděpodobně až od 15. století.