Místa narušená těžbou nerostných surovin zabírají již podstatnou část zemského povrchu. Spolu s opouštěním těchto míst po skončení těžby se řeší otázka obnovy rostlinných společenstev. Jedním ze způsobů takovéto obnovy je spontánní sukcese. Ta je ovlivňována četnými faktory, mimo jiné i zpětnou vazbou mezi rostlinou a půdou neboli plant-soil feedbackem, díky které může být sukcese zpomalována nebo urychlována. Chceme-li na místech obnovených samovolnou sukcesí zachovat určité travinné společenstvo, je vhodné zavést na lokalitě některý ze způsobů obhospodařování neboli managementu. Tím bývá nejčastěji kosení nebo pastva. Tato práce shrnuje poznatky o plant-soil feedbacku, sukcesi v lomech, různých způsobech managementu a jejich vlivu na rostlinná společenstva. Slouží jako teoretický základ k navazující diplomové práci na modelové lokalitě lomu Čeřinka v Českém krasu, kde mám v plánu fytocenologickým snímkováním sledovat vliv pastvy na rostlinné společenstvo a dále pomocí experimentů pozorovat vzájemný vliv plant-soil feedbacku a pastvy na růst rostlin.
Byla otestována existence “assembly rules” porovnáním složení rostlinného společenstva na různých prostorových škálách s nulovými modely. Pro zjištění, jaké druhy náleží do “species pool” v závislosti na použité definici byl proveden vysévací experiment. Bylo pozorováno uchycování semenáčků v terénu a porovnáno s klíčením semen v laboratorních podmínkách.
V observační studii byl studován efekt produktivity na světelnou penetraci a druhovou diverzitu v rostlinném společenstvu na třech prostorových škálách. V manipulativním experimentu byl studován vliv hnojení na růstovou dynamiku vybraných druhů.
Štěrkové náplavy jsou dynamickými a heterogenními biotopy vázanými na horské vodní toky. Existence štěrkových náplavů je závislá na pravidelných záplavách, které jejich vegetaci udržují v různých sukcesních stadiích, na něž jsou vázané specializované a často vzácné druhy rostlin. Štěrkové náplavy se vyskytují na tocích s přirozeným hydromorfologickým režimem a v současné Evropě patří vlivem antropogenních tlaků mezi ohrožené biotopy. Klasifikace vegetace štěrkových náplavů je v Evropě nekonzistentní a v některých zemích není tato vegetace ani rozlišována, což může komplikovat její monitoring, ochranu i management. Cílem práce proto bylo doplnit dosavadní znalosti o rozšíření a ekologii vegetace štěrkových náplavů v Evropě a navrhnout první jednotnou klasifikaci. Na rozlišení sukcesních stadiích vegetace náplavů jsou založeny některé klasifikační přístupy. Sukcesí vegetace štěrkových náplavů, ekologickými aspekty, diverzitou, druhovou skladbou a vývojem jednotlivých stadií jsme se zabývali na čtyřech malých tocích v Západních Karpatech (Česká republika), které zasáhla padesátiletá povodeň. Studie potvrdila jako nejdůležitější faktory ovlivňující směr a rychlost sukcese vegetace nadmořskou výšku a strukturu substrátu. Pro účel celoevropské klasifikace jsme shromáždili a digitalizovali vegetační snímky, které doposud nebyly součástí žádné dostupné vegetační databáze, a založili databázi vegetace štěrkových říčních náplavů (Gravel Bar Vegetation Database). Její součástí se staly vegetační snímky z vlastních terénních výzkumů, které probíhaly v zemích, kde byla tato vegetace méně prozkoumaná nebo údaje chyběly (především z jihovýchodní a severní Evropy a Kavkazu). Pro Gruzii jsme na základě fyziognomie porostů a metody neřízené klasifikace nově vylišili pět vegetačních typů štěrkových náplavů: raně sukcesní vysokohorskou bylinnou vegetaci (asociace Epilobietum colchici), raně sukcesní podhorskou bylinnou vegetaci (společenstvo Petrorhagia saxifraga-Crepis foetida), porosty s Calamagrostis pseudophragmites (Tussilagini farfarae-Calamagrostietum pseudophragmitae), křoviny s Myricaria germanica (Salici purpureae-Myricarietum germanicae) a Hippophaë rhamnoides (Salici incanae-Hippophaëtum rhamnoidis). Vegetaci s Calamagrostis pseudophragmites a křoviny jsme přiřadili k analogickým asociacím popisovaným také ze střední Evropy. U vegetačních jednotek jsme definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky. Na celoevropské úrovni jsme navrhli jednotnou klasifikaci vegetace štěrkových říčních náplavů. Raně sukcesní a křovinná vegetace byly klasifikovány v rámci dvou tříd, Thlaspietea rotundifolii a Salicetea purpureae. Celkem jsme vytvořili formální definice pro dvě subasociace, jedenáct asociací a čtyři svazy (Calamagrostion pseudophragmitae, Epilobion fleischeri, Salicion cantabricae a Salicion eleagni). Definice jsou založeny na výskytu a pokryvnostech skupin druhů s podobnou ekologií, nebo jednotlivých druhů úzce specializovaných na určitý typ vegetace náplavů. Navržená klasifikace byla ověřena pomocí metod ordinace a neřízené klasifikace. U vegetačních jednotek jsme revidovali nomenklaturu, definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky a rozšíření. Ukázali jsme, že hlavní variabilita v datech je svázána s nadmořskou výškou, biogeografií, místními hydromorfologickými procesy a sukcesí vegetace. Použitím vegetačních snímků z Balkánu a Kavkazu jsme rozšířili znalosti o druzích mechorostů, které se vyskytují na štěrkových náplavech, a nastínili jejich ekologii a vegetační vazby. Drobný ruderální mech Bryum klinggraeffii byl zjištěn jako nový druh pro Albánii, Černou Horu, Gruzii a Srbsko.
Slatiniště (minerotrofní rašeliniště, rostlinná společentsva třídy Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae) mají velký význam pro ochranu biodiverzity a v mnoha oblastech Evropy patří k ohroženým biotopům. Fytocenocelogické klasifikace slatiništní vegetace se však mezi evropskými zeměmi liší, což komplikuje nejen komunikaci ve vědecké komunitě, ale také ochranu těchto stanovišť na mezinárodní úrovni. Některé vegetační systémy slatiništní vegetace rozlišují hlavní vegetační jednotky (tj. svazy) na základě fyziognomie porostů a hydrologických faktorů. Jiné systémy navazující na skandinávskou tradici vymezují svazy podél tzv. „poor-rich“ gradientu (komplexního gradientu pH a minerální bohatosti). Cílem této práce je vytvořit první pokus o jednotnou klasifikaci slatinišť v Evropě. Na posledních zachovalých slatiništích v Českém masivu (ČR) jsme se zabývali vztahem vegetace a proměnných prostředí. Tato studie potvrdila význam poor-rich gradientu pro změnu druhového složení slatiništní vegetace a pro vymezení jednotlivých svazů. Druhý vegetační gradient souvisel s dostupností makroprvků (fertilitou) a projevoval se nezávisle na pH a minerální bohatosti. Nezbytnými předpoklady vegetačních syntéz jsou sběr a třídění dat, proto se disertační práce zabývá rovněž těmito metodickými aspekty. Představena je databáze evropské rašelinné vegetace (European Mire Vegetation Database), která obhahuje několik tisíc dosud nedigitalizovaných fytocenologických snímků. Dále se zabýváme otázkou, jestli mohou být ve velkoškálových analýzách použity snímky o různé velikosti plochy. Zápisy o rozměrech 1–25 m2 obsahují srovnatelný počet specialistů a dávají obdobné výsledky v ordinančích analýzách. Proto mohou fyt. snímky o této velikosti být zařazeny do velkoplošných vegetačních syntéz, aniž by způsobily významné zkreslení výsledků (obzvláště přihlédneme-li k jiným možným zdrojů šumu ve fytocenologických datech). Navrhli jsme klasifikaci slatiništní vegetace v Evropě na základě analýzy fytocenologických snímků. Použité klasifikační schéma odráží vliv chemismu a geografických (makroklimatických) proměnných na druhové složení společenstev. Vytvořili jsme formální definice svazů Caricion viridulo-trinervis, Caricion davallianae, Caricion atrofusco-saxatilis, Stygio-Caricion limosae, Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, Saxifrago-Tomentypnion, Narthecion scardici, Caricion stantis, Anagallido tenellae-Juncion bulbosi, Drepanocladion exannulati, Caricion fuscae, Sphagno-Caricion canescentis a Scheuchzerion palustris. Formální definice pracují s přítomností, absencí a pokryvností sociologických skupin a význačných druhů. Ekologickou smysluplnost navrženého systému podpořily ordinační metody a metody neřízené klasifikace. V některých případech celoevropská syntéza poukázala na přítomnost vegetačních typů, které nebyly dosud rozlišovány v národních vegetačních přehledech. Např. mírně vápnitá třasoviska s hnědými mechy vyskytující se vzácně v Karpatech a okolních oblastech byla identifikována jako společenstva boreálního svazu Stygio-Caricion limosae. Toto zařazení jsme ověřili srovnáním fytocenologických snímků s materiálem ze severní Evropy (locus classicus svazu Stygio-Caricion limosae). Makrozbytky naznačují běžný výskyt tohoto vegetačního typu ve střední Evropě v glaciálu a raném holocénu a tedy jeho reliktní povahu. Během terénního výzkumu byly zjištěny nové lokality reliktních mechů (Meesia triquetra, Pseudocalliergon lycopodioides) a potvrzena lokalita ohroženého suchopýru štíhlého (Eriophorum gracile). Poslední část disertace proto dopňuje informace o rozšíření těchto významných slatiništních specialistů a o jejich vegetační vazbě.
