databáze

Práce se zabývá rozšířením prorostlíků Bupleurum falcatum, B. longifolium a B. rotundifolium na území České republiky. Cílem bylo zpřesnit a rozšířit dosavadní poznatky prostřednictvím revize herbářových dokladů a jejich doplněním o údaje z floristické literatury, terénních pozorování a botanických databází. Celkem bylo shromážděno 11 556 záznamů, z toho 3 149 připadá na revidované herbářové doklady. Tyto údaje posloužily k přípravě síťových map rozšíření. Bupleurum falcatum se ukázalo jako ekologicky plastický a poměrně široce rozšířený druh s centrem výskytu v termofytiku, který je schopen obsazovat také některá sekundární stanoviště. Bupleurum longifolium subsp. longifolium se vyskytuje hlavně v severozápadních a středních Čechách, zatímco na jižní Moravě výrazně ustoupil. Bupleurum longifolium subsp. vapincense je vázáno na horská stanoviště, zejména v subalpínském vegetačním stupni, a to na několika lokalitách v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Bupleurum rotundifolium, v české květeně považované za archeofyt, bylo v minulosti lokálně hojné v nížinách a pahorkatinách, avšak v současnosti je jeho výskyt omezený, často přechodný. Občas také zplaňuje z kultury. V didaktické části byly navrženy a ověřeny tři výukové aktivity zaměřené na poznávání rostlin, práci s určovacími klíči a využití sociální sítě iNaturalist. Přiložené metodické listy a obrázkový klíč mohou sloužit jako praktická pomůcka při výuce botaniky na základních a středních školách. 

Práce se zabývá flórou a vegetací v dosud málo zkoumaném biotopu polních mokřadů. Na jižní Moravě jsem provedl průzkum 58 polních mokřadů, ve kterých jsem zaznamenal druhové složení a zapsal celkem 153 fytocenologických snímků. Získaná data o flóře a vegetaci jsem zpracoval do elektronických databází, které jsou součástí příloh. Zaznamenal jsem výskyt 340 taxonů cévnatých rostlin, z nichž je 83 zařazeno v národním červeném seznamu. Významné jsou zejména nálezy nových lokalit kriticky a silně ohrožených druhů Chenopodium chenopodioides, Juncus gerardii, J. sphaerocarpus, Ranunculus sardous a Samolus valerandi a nezvěstného druhu Leontodon saxatilis. Pro 29 vybraných ohrožených druhů jsem zpracoval komentáře o jejich rozšíření, ekologii a vazbě na vegetaci v kontextu polních mokřadů. Zapsané fytocenologické snímky jsem klasifikoval shlukovou analýzou pomocí Wardovy metody. Rozlišil jsem 17 vegetačních typů, pro které jsem zpracoval mapy výskytu a charakterizoval jejich druhové složení, ekologii a fenologii. Běžné vegetační typy jsem také porovnal na základě ellenbergovských indikačních hodnot. Získané poznatky o flóře a vegetaci jsem srovnal s informacemi uváděnými v literatuře.

Cílem práce je zhodnotit roli faktorů městského prostředí na funkční diverzitu rostlin v Brně. Teoretická část diplomové práce se zabývá diverzitou městských oblastí a faktory, které tuto diverzitu ovlivňují jako je heterogenita prostředí, disturbance a fragmentace stanovišť a vliv člověka. V druhé, praktické části, byla vytvořena série map znázorňujících variabilitu rostlinných vlastností na území Brna.

Práce je doplněna didaktickým materiálem zaměřeným na práci s aplikací iNaturalist, jehož součástí je plán hodiny i pracovní list pro žáky.

Na modelovém území Ještědského hřbetu v severních Čechách byly popsány hlavní směry variability tamější flóry a vegetace cévnatých rostlin pomocí jak systematicky získaných síťových floristických údajů, tak výběrově pořízených fytocenologických snímků. V první kapitole bylo navrženo nové fytogeografické členění na tři oblasti vycházející především z lesnatosti, výškové stupňovitosti a geografické polohy. Pro vyhynulé a ohrožené taxony byla zpracována strategie další ochrany na základě známého rozšíření z minulosti (herbáře, literatura) i ze současnosti (floristické síťové mapování). Prostorová struktura v údajích o rozšíření rostlin byla vyhodnocena také pomocí numerických metod. Zjištěné vzorce rozšíření byly vztaženy ke známým faktorům prostředí působícím v území. 

Ve třetí kapitole byl efekt měřítka testován ve studovaném území za pomocí přenositelnosti druhových skupin (statisticky definovaných na celkem třech prostorových úrovních) na jinou úroveň (tj. úroveň jemná — biotopová representovaná fytocenologickými snímky versus hrubá — krajinná zastoupená dvěma floristickými databázemi). 

Význam omylů ve sběru dat byl také prověřen pomocí terénního experimentu v páté kapitole. Ukázalo se při něm, že podstatné chyby (rozdíly) v mapování více lidí pramení ze subjektivní volby pochůzek mapovatelů, z jejich rozdílné znalosti území a celkové nabyté floristické zkušenosti.

Propojení dvou hlavních zdrojů floristických dat (tj. fytocenologických snímků a výsledků z floristického síťového mapování) byla věnována závěrečná, šestá kapitola, a to na příkladu využití lokálních databází ze zájmového území.

Abstrakt Invazní druhy jsou v ochraně životního prostředí přetrvávajícím problémem. Ke správnému uchopení invazí a zejména pro jejich efektivní management je potřeba mít dobré informace o výskytu invazních druhů. Dosavadní mapovací aktivity jsou však většinou úzce zaměřené, a to především na lokality v zájmu ochrany přírody a vybrané vlajkové druhy. Nálezy z těchto aktivit jsou dnes soustředěny v Nálezové databázi Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky. Tato databáze je v současnosti nejlepším zdrojem dat o výskytu invazních druhů na území České republiky. Přesto stále neobsahuje uspokojivé množství nálezů. Největší mezery ve zmapování výskytu invazních druhů jsou právě v oblastech mimo zájem ochrany přírody. K mapování těchto oblastí může docházet pomocí občanské vědy, která je konkrétně pro mapování invazních druhů velice vhodná. Dalším a dosud nepodchyceným zdrojem dat o výskytu invazních druhů je šedá literatura, jejíž potenciál byl zkoumán v této bakalářské práci. Prozkoumány byly vysokoškolské kvalifikační práce a odborné průzkumy na zakázku kraje. Přestože tyto dokumenty obsahovaly kvalitní data o výskytu invazních druhů, nebyla bohužel tato data sdílena s Nálezovou databází ochrany přírody.

V bakalářské práci jsou přiblíženy možnosti, význam a možné problémy ex situ ochrany pro budoucí zachování biodiverzity rostlin na Zemi. V úvodní části práce jsou přiblíženy jednotlivé procesy a programy ex situ ochrany. Zároveň jsou poskytnuty informace o mezinárodní spolupráci v oblasti semenných bank a botanických zahrad, které svou činností a vzájemnou spoluprací vytváří záchranné programy pro zajištění co nejvíce vzorků rostlinného materiálu pro případné budoucí použití. V práci jsou zmiňovány i mezinárodní databáze rostlin, jež širší veřejnosti poskytují přesné a podrobné informace o uchovávaném materiálu vzácných a ohrožených druhů rostlin. Dále jsou v práci zmapovány v současné době známé problémy ex situ ochrany s jejich dopady na sběrový a uskladněný materiál.

Štěrkové náplavy jsou dynamickými a heterogenními biotopy vázanými na horské vodní toky. Existence štěrkových náplavů je závislá na pravidelných záplavách, které jejich vegetaci udržují v různých sukcesních stadiích, na něž jsou vázané specializované a často vzácné druhy rostlin. Štěrkové náplavy se vyskytují na tocích s přirozeným hydromorfologickým režimem a v současné Evropě patří vlivem antropogenních tlaků mezi ohrožené biotopy. Klasifikace vegetace štěrkových náplavů je v Evropě nekonzistentní a v některých zemích není tato vegetace ani rozlišována, což může komplikovat její monitoring, ochranu i management. Cílem práce proto bylo doplnit dosavadní znalosti o rozšíření a ekologii vegetace štěrkových náplavů v Evropě a navrhnout první jednotnou klasifikaci. Na rozlišení sukcesních stadiích vegetace náplavů jsou založeny některé klasifikační přístupy. Sukcesí vegetace štěrkových náplavů, ekologickými aspekty, diverzitou, druhovou skladbou a vývojem jednotlivých stadií jsme se zabývali na čtyřech malých tocích v Západních Karpatech (Česká republika), které zasáhla padesátiletá povodeň. Studie potvrdila jako nejdůležitější faktory ovlivňující směr a rychlost sukcese vegetace nadmořskou výšku a strukturu substrátu. Pro účel celoevropské klasifikace jsme shromáždili a digitalizovali vegetační snímky, které doposud nebyly součástí žádné dostupné vegetační databáze, a založili databázi vegetace štěrkových říčních náplavů (Gravel Bar Vegetation Database). Její součástí se staly vegetační snímky z vlastních terénních výzkumů, které probíhaly v zemích, kde byla tato vegetace méně prozkoumaná nebo údaje chyběly (především z jihovýchodní a severní Evropy a Kavkazu). Pro Gruzii jsme na základě fyziognomie porostů a metody neřízené klasifikace nově vylišili pět vegetačních typů štěrkových náplavů: raně sukcesní vysokohorskou bylinnou vegetaci (asociace Epilobietum colchici), raně sukcesní podhorskou bylinnou vegetaci (společenstvo Petrorhagia saxifraga-Crepis foetida), porosty s Calamagrostis pseudophragmites (Tussilagini farfarae-Calamagrostietum pseudophragmitae), křoviny s Myricaria germanica (Salici purpureae-Myricarietum germanicae) a Hippophaë rhamnoides (Salici incanae-Hippophaëtum rhamnoidis). Vegetaci s Calamagrostis pseudophragmites a křoviny jsme přiřadili k analogickým asociacím popisovaným také ze střední Evropy. U vegetačních jednotek jsme definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky. Na celoevropské úrovni jsme navrhli jednotnou klasifikaci vegetace štěrkových říčních náplavů. Raně sukcesní a křovinná vegetace byly klasifikovány v rámci dvou tříd, Thlaspietea rotundifolii a Salicetea purpureae. Celkem jsme vytvořili formální definice pro dvě subasociace, jedenáct asociací a čtyři svazy (Calamagrostion pseudophragmitae, Epilobion fleischeri, Salicion cantabricae a Salicion eleagni). Definice jsou založeny na výskytu a pokryvnostech skupin druhů s podobnou ekologií, nebo jednotlivých druhů úzce specializovaných na určitý typ vegetace náplavů. Navržená klasifikace byla ověřena pomocí metod ordinace a neřízené klasifikace. U vegetačních jednotek jsme revidovali nomenklaturu, definovali diagnostické druhy a popsali jejich ekologické nároky a rozšíření. Ukázali jsme, že hlavní variabilita v datech je svázána s nadmořskou výškou, biogeografií, místními hydromorfologickými procesy a sukcesí vegetace. Použitím vegetačních snímků z Balkánu a Kavkazu jsme rozšířili znalosti o druzích mechorostů, které se vyskytují na štěrkových náplavech, a nastínili jejich ekologii a vegetační vazby. Drobný ruderální mech Bryum klinggraeffii byl zjištěn jako nový druh pro Albánii, Černou Horu, Gruzii a Srbsko.

Slatiniště (minerotrofní rašeliniště, rostlinná společentsva třídy Scheuchzerio palustris-Caricetea fuscae) mají velký význam pro ochranu biodiverzity a v mnoha oblastech Evropy patří k ohroženým biotopům. Fytocenocelogické klasifikace slatiništní vegetace se však mezi evropskými zeměmi liší, což komplikuje nejen komunikaci ve vědecké komunitě, ale také ochranu těchto stanovišť na mezinárodní úrovni. Některé vegetační systémy slatiništní vegetace rozlišují hlavní vegetační jednotky (tj. svazy) na základě fyziognomie porostů a hydrologických faktorů. Jiné systémy navazující na skandinávskou tradici vymezují svazy podél tzv. „poor-rich“ gradientu (komplexního gradientu pH a minerální bohatosti). Cílem této práce je vytvořit první pokus o jednotnou klasifikaci slatinišť v Evropě. Na posledních zachovalých slatiništích v Českém masivu (ČR) jsme se zabývali vztahem vegetace a proměnných prostředí. Tato studie potvrdila význam poor-rich gradientu pro změnu druhového složení slatiništní vegetace a pro vymezení jednotlivých svazů. Druhý vegetační gradient souvisel s dostupností makroprvků (fertilitou) a projevoval se nezávisle na pH a minerální bohatosti. Nezbytnými předpoklady vegetačních syntéz jsou sběr a třídění dat, proto se disertační práce zabývá rovněž těmito metodickými aspekty. Představena je databáze evropské rašelinné vegetace (European Mire Vegetation Database), která obhahuje několik tisíc dosud nedigitalizovaných fytocenologických snímků. Dále se zabýváme otázkou, jestli mohou být ve velkoškálových analýzách použity snímky o různé velikosti plochy. Zápisy o rozměrech 1–25 m2 obsahují srovnatelný počet specialistů a dávají obdobné výsledky v ordinančích analýzách. Proto mohou fyt. snímky o této velikosti být zařazeny do velkoplošných vegetačních syntéz, aniž by způsobily významné zkreslení výsledků (obzvláště přihlédneme-li k jiným možným zdrojů šumu ve fytocenologických datech). Navrhli jsme klasifikaci slatiništní vegetace v Evropě na základě analýzy fytocenologických snímků. Použité klasifikační schéma odráží vliv chemismu a geografických (makroklimatických) proměnných na druhové složení společenstev. Vytvořili jsme formální definice svazů Caricion viridulo-trinervis, Caricion davallianae, Caricion atrofusco-saxatilis, Stygio-Caricion limosae, Sphagno warnstorfii-Tomentypnion nitentis, Saxifrago-Tomentypnion, Narthecion scardici, Caricion stantis, Anagallido tenellae-Juncion bulbosi, Drepanocladion exannulati, Caricion fuscae, Sphagno-Caricion canescentis a Scheuchzerion palustris. Formální definice pracují s přítomností, absencí a pokryvností sociologických skupin a význačných druhů. Ekologickou smysluplnost navrženého systému podpořily ordinační metody a metody neřízené klasifikace. V některých případech celoevropská syntéza poukázala na přítomnost vegetačních typů, které nebyly dosud rozlišovány v národních vegetačních přehledech. Např. mírně vápnitá třasoviska s hnědými mechy vyskytující se vzácně v Karpatech a okolních oblastech byla identifikována jako společenstva boreálního svazu Stygio-Caricion limosae. Toto zařazení jsme ověřili srovnáním fytocenologických snímků s materiálem ze severní Evropy (locus classicus svazu Stygio-Caricion limosae). Makrozbytky naznačují běžný výskyt tohoto vegetačního typu ve střední Evropě v glaciálu a raném holocénu a tedy jeho reliktní povahu. Během terénního výzkumu byly zjištěny nové lokality reliktních mechů (Meesia triquetra, Pseudocalliergon lycopodioides) a potvrzena lokalita ohroženého suchopýru štíhlého (Eriophorum gracile). Poslední část disertace proto dopňuje informace o rozšíření těchto významných slatiništních specialistů a o jejich vegetační vazbě.

Bakalářská práce se zaměřuje na přírodní podmínky a cévnaté rostliny ve vsi Halenkovice a v jejím okolí. Obsahuje údaje o výskytu druhů z floristických literárních pramenů a doplňuje je o druhy zaznamenané při terénním průzkumu v období od července 2016 do dubna 2018. Databáze a literární zdroje uvádějí pro Halenkovice a jejich okolí 394 druhů, výskyt 211 z nich jsem ověřil při terénním průzkumu. Zároveň jsem zaznamenal 72 druhů, o nichž jsem zmínky z dané lokality nenalezl.

Mezidruhová hybridizace je významným evolučním prekurzorem speciace. I když je mnoho druhů rostlin schopných křížit se, frekvence hybridizace se mezi nimi může výrazně lišit. Tyto odlišnosti je potřeba zkoumat s ohledem na jejich evoluční, ochranářský a šlechtitelský význam. Rod Cirsium (pcháč) z čeledi Asteraceae je vhodný model pro výzkum zákonitostí mezidruhové hybridizace na malé fylogenetické škále. Předkládaná magisterská práce popisuje geografické rozšíření mezidruhových hybridů šestnácti druhů rodu Cirsium ve střední Evropě (C. acaulon, C. alsophilum, C. arvense, C. brachycephalum, C. canum, C. carniolicum, C. eriophorum, C. erisithales, C. greimleri, C. heterophyllum, C. oleraceum, C. palustre, C. pannonicum, C. rivulare, C. spinosissimum, C. vulgare). Analýza rozšíření hybridů byla vypracována na základě studia herbářových položek většiny muzejních a univerzitních herbářů v České republice, na Slovensku a největších herbářů v Rakousku a Maďarsku. Lokality hybridů, zjištěné tímto studiem, byly přeneseny do databáze. Ta obsahuje 6 040 záznamů. Jako zkoumané území byly na základě množství záznamů vymezeny státy Rakousko, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko a region Jižní Tyrolsko. K lokalitám byly přiřazeny geografické souřadnice, jejichž pomocí, byly vytvořeny mapy rozšíření nalezených hybridů. Za pomoci údajů, pocházejících z odborných prací jiných autorů a předešlé bakalářské práce, byla zdokumentována rovněž distribuce rodičovských druhů. Z teoreticky možných 120 hybridů šestnácti studovaných druhů bylo z daného území zaznamenáno celkem 59 různých hybridů vyskytujících se v tomhle území s velice rozdílnou frekvencí. Nejhojnějšími hybridy jsou C. canum × C. oleraceum, C. oleraceum × C. palustre, C. oleraceum × C. rivulare, C. palustre × C. rivulare. Poznání rozšíření hybridů a jejich rodičů umožnilo taky stanovit tendenci druhů křížit se. Nejochotněji tvoří hybridy vzácné horské druhy Cirsium greimleri a C. carniolicum, které proto mohou být ohroženy genetickou korozí. Naopak nejméně hybridizuje druh slanisek C. brachycephalum, druh pastvin C. eriophorum a hojné, plošně rozšířené druhy C. arvense a C. vulgare. Data získaná studiem herbářového materiálu se ukázala jako vhodný nástroj pro reprezentativní stanovení různé míry intenzity mezidruhové hybridizace. Pomocí geografického překryvu v distribuci rodičovských druhů lze vysvětlit 15,74 % variability ve frekvenci hybridů.