Kosatec sibiřský se stal rostlinou roku vyhlašovanou ČBS. Jedním z důvodů bylo, že v přírodě byl nově identifikován jako zplanělý kosatec východosibiřský (jak byl zahradnicky pojmenován již před mnoha lety) či krvavý, jak je to pomodernu. V rámci kampaně se však objevují některé nepříliš přesné údaje, a tak se pokusím shrnout historii pěstování sibiřských kosatců.
Kosatce sekce Sibericae jsou trsnaté rostliny s krátkými, větvenými oddenky. Listy na podzim celé hnědnou a zatahují, mladé listy se ale zakládají již na podzim. Stonek je obvykle bezlistý, jednoduchý nebo větvený. Tobolky jsou na průřezu okrouhlé nebo okrouhle trojúhelníkovité, bez žeber.
Uvnitř sekce se dělí na dvě skupiny lišící se počtem chromozomů. V zahradách se z této sekce pěstují:
- kosatec východosibiřský/krvavý (Iris sanguinea Hornem.) 2n = 28
- kosatec sibiřský (Iris sibirica L.) 2n = 28
- kosatec temný (Iris chrysographes Dykes) 2n = 40
- kosatec Forrestův (Iris forrestii Dykes) 2n = 40
a případně další čínské druhy.
Pěstování sibiřských kosatců je známé od renezance. Proto je možné, že i některé přírodě blízké populace vznikly jeho zplaněním. Pěstoval se však méně než odrůdy kartáčkatých kosatců, protože neposkytoval farmaceutické drogy.
Zahradní odrůdy sibiřských kosatců jsou známé již začátkem 19. století – bělokvětý I. sibirica ’Alba’ byl popsán v roce 1809, zakrslý I. sibirica ’Acuta’ v roce 1814 a plnokvětý I. sibirica ’Flore Pleno’ v roce 1852. Do roku 1900 bylo vyšlechtěno pouze 11 odrůd.
Zvrat znamenala introdukce I. sanguinea, který dovezl Peter Barr v roce 1900 do Anglie. Přesto nové kultivary přibývaly pouze zvolna. První tetraploidní sibiřské kosatce vznikaly kolem roku 1965, ale jednalo se o nestálé chiméry. První stálé tetraploidní sibiřské kosatce získané pomocí kolchicinu — ’Orville Fay’ a ’Fourfold White’ registroval Currier Mc Ewen v roce 1970. V roce 1975 bylo již registrováno 590 odrůd sibiřských kosatců.
Kosatec východosibiřský/krvavý byl popsán již roku 1794 jako Iris orientalis. Jméno však kvůli duplicitě nebylo platné. Thunberg jej v roce 1784 také neplatně popsal jako Iris sibirica Thunb. non L. Platné jméno I. sanguinea pochází z roku 1811.
Oba původní druhy jsou od sebe snadno rozlišitelné. Iris sanguinea má nevětvený stonek či pouze jednu boční větev, květní stopky kratší semeníku, bylinné listeny, které jsou často purpurově zbarvené a větší květy více rozložené do plochy. Iris sibirica má listeny obvykle zelené, ale najdeme i rostliny s purpurovým znamenáním toulce. Důležitý znak ale je, že toulec je přibližně z poloviny suchomázdřitý, zatímco u I. sanguinea je celý bylinný. Kosatec sibiřský mívá rozsáhlejší žilkování v květu, ale to je znak vzhledem k množství odrůd problematický.
Protože se v zahradách ale pěstují vlastně “hybridní roje”, které se znaky můžou blížit k některému z rodičů, může být identifikace rostlin poměrně obtížná.
Pěstování kosatce východosibiřského v našich zahradách není žádnou novinkou. Milan Blažek v knize Mečíky a ostatní hlíznaté květiny již v roce 1968 píše, že “mnoho kultivarů sibiřských kosatců ve všech svých znacích odpovídá I. sanguinea” a nahlédnutím do zahradnických katalogů zjistíme, že jeho odrůdy jsou více jak 50 let běžně prodávané.
Kauza kosatce východosibiřského odkrývá dva letité problémy — nedostatečnou komunikaci mezi zahradníky a botaniky, která vede k chybným determinacím pěstovaných a zplaňujících rostlin. Druhým problémem jsou okrašlovací snahy — a protože na trhu není prakticky možné získat chráněné druhy se známým původem v ČR, uchylují se okrašlovači ke koupi, množení a vysazování buď nepůvodních proveniencí chráněných druhů (což prakticky nelze zjistit), či k atraktivním odrůdám, často mylně prodávaným pod názvem původního planého druhu.
Autorem textu je Pavel Sekerka.
pozn.: Přednášku Pavla Sekerky a Zuzany Caspers na téma “Kosatce v české přírodě a zahradách” můžete vyslechnout v rámci jarního přednáškového cyklu, a sice dne 8. 4. 2024 od 17 hodin (https://botanospol.cz/cs/node/7180).
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
