ektomykorhiza

Tlející dřevo hraje důležitou roli v lesním ekosystému z hlediska koloběhu uhlíku a živin, regenerace lesa a uchování biodiverzity. Poskytuje prostorové niky a potravní zdroje značnému množství hub, bakterií, bezobratlých a dalším organismům. Ligninocelulóza dřeva představuje velmi odolný a obtížně rozložitelný materiál, jehož dekompozice se účastní hlavně vláknité houby. Složení houbového společenstva se mění v průběhu dekompozice, ale vztah mezi kvalitativními vlastnostmi substrátu a společenstvem dekompozitorů není zdaleka objasněn. Tato práce je zaměřena na komplexní popis houbového společenstva tlejícího dřeva vzhledem k druhu stromu, stádiu rozkladu, objemu a fyzikálně-chemickým vlastnostem dřeva jako je pH, obsah uhlíku a dusíku. Pro charakterizaci houbového společenstva byly použity sekvenační metody nové generace – 454 pyrosekvenování a sekvenování na platformě Illumina MiSeq. Druh stromu, objem dřeva (větve, kmeny) a délka tlení byly hlavními proměnnými vysvětlujícími rozdíly ve složení společenstev. Počáteční kolonizace houbami byla rychlejší u větví nežli u kmenů – svědčily o tom vyšší hodnoty enzymových aktivit a vyšší obsah houbové biomasy. Se změnou společenstva hub v průběhu dekompozice se měnily i fyzikálně-chemické vlastnosti dřeva a hodnoty enzymových aktivit. Se stoupajícím obsahem dusíku v průběhu dekompozice, stoupalo i množství houbové biomasy. Enzymové aktivity, které dosahovaly vrcholu ve středně rozloženém dřevě, svědčily o nejrychlejším rozkladu. Hodnoty pH v průběhu rozkladu klesaly, zřejmě díky acidifikaci dřeva houbami. V průběhu dekompozice se měnila životní strategie hub. Většina dominantních druhů patřila mezi houby bílé hniloby a nacházela se rovnoměrně ve všech stádiích rozkladu. Houby hnědé hniloby se vyskytovaly zejména ve středně rozložených kmenech. Ektomykorhizní houby byly zastoupeny ve středně a silně rozložených kmenech.

Čeleď Pyrolaceae (pyroloidy) zahrnuje skupinu stálezelených bylin či polokeřů rostoucí ve světlých jehličnatých, zejména borových lesích severní polokoule. Jejich typickými znaky jsou mykoheterotrofie a mixotrofie. V raných fázích vývoje využívají mykoheterotrofii k zisku potřebných látek, protože semena neobsahují dostatek látek ke klíčení. Dospělé rostliny poté přechází na mixotrofii nebo autotrofii, kromě P. aphylla. Mixotrofie umožňuje pyroloidům kombinovat anorganický zisk uhlíku získaný při fotosyntéze a organický od symbiotické houby. Mixotrofie této čeledi může značně ovlivňovat ostatní druhy rostlin rostoucí v její blízkosti přes myceliální sítě mykorhizních hub a přispívat k ovlivnění struktury společenstva. Všechny pyroloidy se v současnosti řadí mezi ohrožené anebo značně ubývající druhy u nás i ve světě. Tato bakalářská práce formou literární rešerše shrnuje zjištěné znalosti o pyroloidech v oblasti fylogeneze, mykorhizní symbiózy, ekologii, rozšíření a in vitro kultivace. V poslední kapitole se věnuji příčinám úbytku a možnostem ochrany pyroloidů.