řeka Jihlava

Hluboká říční údolí představují výjimečný fenomén krajiny Českého masivu. Pod vlivem reliéfu a fyzikálně-chemických vlastností podloží zde dochází ke vzniku specifických klimatických a edafických podmínek, na něž je vázán komplex rozmanitých biotopů. Díky tomu hostí hluboká údolí velké množství rostlinných druhů, obzvláště ve srovnání s okolní mírně zvlněnou krajinou. V prostoru samotného říčního údolí pak mohou některé z biotopů představovat lokální centra diverzity cévnatých rostlin. Ze své práce o údolí Vltavy JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964) vyvozují, že by se mohlo jednat o biotopy pobřežní, biotopy na horních hranách svahů, skalnaté hřbety sbíhající po spádnici a dna bočních zářezů. Dosud však bylo sebráno a vyhodnoceno jen málo dat, která by mohla podpořit obecnou platnost těchto předpokladů pro hluboká údolí Českého masivu. Ve své práci se proto snažím odpovědět na otázky, jaké je rozmístění lokálního druhového bohatství v prostoru několika hlubokých údolí se zachovalou vegetací, které faktory prostředí jsou za ně zodpovědné, zda existují společné rysy těchto údolí a do jaké míry tyto rysy odpovídají dosavadní představě. Pomocí zobecněných lineárních modelů jsem analyzoval vztah lokálního druhového bohatství bylinného patra k vybraným topografickým a půdním proměnným a pokryvnosti keřového a stromového patra. Pracoval jsem s vlastními i převzatými fytocenologickými snímky o velikosti 10 × 15 m pořízenými v přirozené vegetaci údolí Berounky, Dyje, Jihlavy, Oslavy a Vltavy. Pro každé údolí jsem vytvořil topografický model lokálního druhového bohatství založený na poloze snímku na údolním svahu a zobrazil jeho výsledek v idealizovaném prostoru říčního údolí. Druhý, stanovištní model jsem založil na zbylých proměnných vypovídajících o charakteru stanoviště a vyhodnotil a porovnal jsem mezi sebou vlivy všech proměnných na lokální druhové bohatství každého údolí. Výsledky ukazují, že ve všech studovaných údolích je lokální druhové bohatství soustředěno na dno říčního údolí, zejména na fluvizemě v nivě, což odpovídá předpokladu autorů JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964). Pozorované trendy ale již neumožňují potvrdit obecnou platnost představy o vyšším lokálním druhovém bohatství na horních hranách svahů. Nebyla prokázána ani souvislost mezi lokálním druhovým bohatstvím a výskytem hřbítků nebo bočních zářezů. Výrazným rysem údolí Dyje, Jihlavy a Oslavy je ale pozitivní vztah lokálního druhového bohatství a potenciální ozářenosti plochy, související se severo-jižním expozičním rozdílem údolních svahů. Kromě fluvizemí jsou významné i další stanovištní podmínky, zejména půdní reakce, sklon svahu a přítomnost kambizemí, které mají pozitivní vliv na lokální druhové bohatství.