Dyje

Diplomová práce se zabývá floristickou studií Znojma a jeho blízkého okolí, tedy obcí Přímětice, Dobšice, Hradiště a přírodní památky Kaolinka. Navazuje na práci bakalářskou, ve které byly zpracovány přírodní poměry dané oblasti, a byl zhotoven seznam taxonů, které se zde v minulosti údajně vyskytly. Vymezená plocha má rozlohu necelých 12 km2 a rozkládá se v nadmořské výšce přibližně 203–340 m n. m. Území se nachází v jedné z nejteplejších částí republiky s průměrnou roční teplotou 8,5 °C a průměrným úhrnem srážek 487 mm. Významným vodním tokem ve vymezené oblasti je řeka Dyje, představuje také jižní a část západní hranice zkoumané oblasti. Převládajícím půdním typem jsou zde černozemě a hnědozemě. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří převážně černýšové dubohabřiny (Melampyro nemorosi-Carpinetum), na jihu území pak prvosenkové dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum). Z hlediska fytogeografie náleží zkoumané území do oblasti termofytika a mezofytika. V severovýchodní části území se nachází přírodní památka Kaolinka. Z prostudované literatury a internetových databází bylo zaznamenáno 646 taxonů, které se zde údajně dříve vyskytly. V terénu bylo determinováno 512 taxonů, z nichž 354 bylo potvrzeno a 158 zaznamenáno nově. Jedenáct nalezených taxonů je na seznamu chráněných rostlin podle vyhlášky č. 395/1992 Sb., 46 patří mezi vzácnější či ohrožené. K nejvýznamnějším novým nebo potvrzeným nálezům patří například potočnice lékařská (Nasturtium officinale, C2 b §2), kruštík bahenní (Epipactis palustris, C2 t), turan podolský (Erigeron podolicus, C1b) nebo proskurník lékařský (Althaea officinalis, C2 t). 

Hluboká říční údolí představují výjimečný fenomén krajiny Českého masivu. Pod vlivem reliéfu a fyzikálně-chemických vlastností podloží zde dochází ke vzniku specifických klimatických a edafických podmínek, na něž je vázán komplex rozmanitých biotopů. Díky tomu hostí hluboká údolí velké množství rostlinných druhů, obzvláště ve srovnání s okolní mírně zvlněnou krajinou. V prostoru samotného říčního údolí pak mohou některé z biotopů představovat lokální centra diverzity cévnatých rostlin. Ze své práce o údolí Vltavy JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964) vyvozují, že by se mohlo jednat o biotopy pobřežní, biotopy na horních hranách svahů, skalnaté hřbety sbíhající po spádnici a dna bočních zářezů. Dosud však bylo sebráno a vyhodnoceno jen málo dat, která by mohla podpořit obecnou platnost těchto předpokladů pro hluboká údolí Českého masivu. Ve své práci se proto snažím odpovědět na otázky, jaké je rozmístění lokálního druhového bohatství v prostoru několika hlubokých údolí se zachovalou vegetací, které faktory prostředí jsou za ně zodpovědné, zda existují společné rysy těchto údolí a do jaké míry tyto rysy odpovídají dosavadní představě. Pomocí zobecněných lineárních modelů jsem analyzoval vztah lokálního druhového bohatství bylinného patra k vybraným topografickým a půdním proměnným a pokryvnosti keřového a stromového patra. Pracoval jsem s vlastními i převzatými fytocenologickými snímky o velikosti 10 × 15 m pořízenými v přirozené vegetaci údolí Berounky, Dyje, Jihlavy, Oslavy a Vltavy. Pro každé údolí jsem vytvořil topografický model lokálního druhového bohatství založený na poloze snímku na údolním svahu a zobrazil jeho výsledek v idealizovaném prostoru říčního údolí. Druhý, stanovištní model jsem založil na zbylých proměnných vypovídajících o charakteru stanoviště a vyhodnotil a porovnal jsem mezi sebou vlivy všech proměnných na lokální druhové bohatství každého údolí. Výsledky ukazují, že ve všech studovaných údolích je lokální druhové bohatství soustředěno na dno říčního údolí, zejména na fluvizemě v nivě, což odpovídá předpokladu autorů JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964). Pozorované trendy ale již neumožňují potvrdit obecnou platnost představy o vyšším lokálním druhovém bohatství na horních hranách svahů. Nebyla prokázána ani souvislost mezi lokálním druhovým bohatstvím a výskytem hřbítků nebo bočních zářezů. Výrazným rysem údolí Dyje, Jihlavy a Oslavy je ale pozitivní vztah lokálního druhového bohatství a potenciální ozářenosti plochy, související se severo-jižním expozičním rozdílem údolních svahů. Kromě fluvizemí jsou významné i další stanovištní podmínky, zejména půdní reakce, sklon svahu a přítomnost kambizemí, které mají pozitivní vliv na lokální druhové bohatství.