vegetace

Práce se zabývá vlastní analýzou rostlinných makrozbytků z archeologického objektu a rekonstrukcí raně středověké vegetace oblasti soutoku Moravy a Dyje.

Práce se zaměřuje na charakteristiku přírodních poměrů obce Blatnička. Její součástí je zpracování dosavadních floristických údajů o daném území podle databáze Pladias. Je zpracována hlavně metodou rešerše. Území se nachází v jižní části Vnějších Západních Karpat a jeho rozloha činí 8,77 km2. Leží v povodí řeky Moravy. Hlavním vodním tokem je zde Svodnice. Území je budováno usazeninami spodní křídy a eocénu. Jedná se hlavně o flyšové vrsty tvořené vápnitými jílovci, jíly a slíny. Nejčastějšími půdními typy jsou černozemě a hnědozemě. Katastr spadá do klimatické oblasti T4 – teplá oblast. Teplota je zde oproti jiným oblastem nadprůměrná. Potenciální přirozenou vegetaci tvoří hlavně mochnové doubravy (Potentillo albae-Quercetum). Jedná se o druhově bohaté doubravy s dubem zimním (Quercus petraea) nebo letním (Quercus robur). V databázi Pladias se k danému území nacházelo skoro 6000 odkazů. V těchto odkazech je zachyceno 593 druhů. Není však vyloučeno, že se na daném území nachází více druhů, než je uvedeno. Některé nemusí být v databázi zaznamenány. 

V této diplomové práci se zabývám výzkumem flóry a vegetace v území horního a středního toku Říčky a svahy tyčícími se nad ní. Studované území leží východně až severovýchodně od Brna. Cílem práce bylo charakterizovat přírodní poměry studovaného území podle literatury a při terénním výzkumu zaznamenat výskyt cévnatých rostlin, zdokumentovat vegetaci studovaného území pomocí fytocenologických snímků a sestavit mapu aktuální vegetace studovaného území. V terénu jsem zapsal celkem 63 fytocenologických snímků reprezentujících celkem 21 typů vegetace, z tohoto celkového počtu byly 2 travinné, 2 ruderální, 2 skalní, 1 křovinný a 14 lesních typů. Při průzkumu území jsem zaznamenal 307 taxonů cévnatých rostlin, z toho 47 ohrožených a 4 invazní, a 30 taxonů mechorostů. Součástí diplomové práce je také sestavená mapa aktuální vegetace, mapa potenciální přirozené vegetace a dokladový herbář, který obsahuje 180 položek cévnatých rostlin a 78 položek mechorostů. 

Moje diplomová práce se zabývá fenoménem expoziční lesostepi v jihovýchodní části střední Evropy. V úvodu jsem k tématu provedl rešerši, ve které jsem se kon-krétně zabýval: (1.2) historickým vývojem názorů na přirozenost a historii stepí, po-tažmo i lesostepí ve střední Evropě; (1.3) historií lesostepních krajin ve studovaném území; (1.4) faktory, jež se podílejí na formování krajinné struktury lesostepí, a (1.5) charakteristikou hlavních krajinných typů lesostepi ve studovaném území. Cílové studované území je severozápadní část Panonské pánve, tedy přibližně oblast mezi městy Brno a Velký Krtíš a pohořím Kesthely-hegység, a dodatečně i lesostepi v Českém krasu. Ve studovaném území jsem provedl vegetační průzkum lesostep-ních krajin na různých typech substrátu. V každé z nich jsem zapisoval fytocenolo-gické snímky ve 3 až 5 lesostepních biotopech. Tato data jsem pak využil ke studiu lesostepí na třech organizačních úrovních: (1) struktura lesostepí v lokálním měřítku; (2) biogeografické gradienty v lesostepních krajinách v severozápadní Panonii a (3) rozšíření lesostepního biomu v Panonské pánvi. Toto dělení odpovídá dělení vý-sledků a diskuse předložené diplomové práce na tři oddíly. Pomocí numerických analýz jsem zjistil, že substrát výrazně ovlivňuje strukturu lesostepí, rozložení druho-vé diverzity, ale i druhovou skladbu lesostepních krajin. Zatímco ve studovaných lesostepích na kompaktních horninách se projevuje ekotonový efekt, ve sprašových lesostepích nikoliv. Na různé typy substrátu jsou vázané odlišné skupiny druhů a toto rozdělení může do určité míry vysvětlit původ těchto druhů: na spraších jsou častější kontinentální druhy a na andezitech zase druhy mediteránní. Nejčastější jsou v lesostepích ve studovaném území druhy submediteránní. Rozšíření lesostepí do velké míry ovlivňuje souhra makroklimatických a lokálních topografických podmí-nek, což demonstruji analýzou jejich interakce. 

Biodiverzita přírodních ekosystémů je vystavována stále sílícímu tlaku člověka. Její proměnu v čase je proto nutné monitorovat. K porovnání dlouhodobých změn rostlinných společenstvech bývá využíváno opakování historických fytocenologických snímků. Na jihozápadní Moravě zapsal v letech 1986–1993 snímky vegetace dříve pasených =”highlight”>suchých acidofilních trávníků a vřesovišť Milan Chytrý. Vzhledem k upuštění od pastvy během 20. století, byla proměna dané vegetace očekávána. V letech 2018–2019 proto byly jeho snímky zopakovány. Byla zjištěna významná proměna rostlinných společenstev. Průměrný počet druhů na snímek klesl o 17 %. Poklesl podíl ohrožených druhů, naopak nepůvodních druhů, především archeofytů, přibylo. Výrazně se rozšířil především ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius) a další především nitrofilní a ruderální druhy. Nejvíce ustoupily druhy Campanula moravica, Carlina acaulis a Lotus corniculatus. Na lokalitách bez územní ochrany byla zjištěna větší negativní změna než na lokalitách s ochranou. Ve srovnání se studovanou vegetací suchých trávníků nebyl pokles druhové bohatosti zaznamenán v suchých vřesovištích.

Tato diplomová práce se věnuje vegetaci a flóře rybníků, zatopených lomů a dalších vodních ploch na Sedlčansku ve středních Čechách. Během terénního výzkumu, který proběhl v létě 2017, jsem navštívila 240 lokalit a zapsala na nich 460 fytocenologických snímků. Tyto snímky byly pomocí expertního systému v programu JUICE přiřazeny do syntaxonů a jsou z větší části obsaženy v příloze této práce, v případě syntaxonů dokumentovaných jednotlivými snímky jsou však zahrnuty přímo v textu. V práci jsou popsána společenstva především mokřadní a vodní vegetace vyskytující se na vodních plochách, v jejich nejbližším okolí a na obnažených dnech nádrží. Dále práce zahrnuje seznam zaznamenaných taxonů a taxonů mokřadních rostlin zmiňovaných v dosavadní literatuře. Celkem jsem zaznamenala 217 taxonů cévnatých rostlin, z nichž pět je pro zkoumaný region nových, a dva druhy vodních mechorostů. 22 zaznamenaných druhů cévnatých rostlin je uvedeno na Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR v kategoriích C3 (ohrožené druhy) a C4 (druhy vyžadující pozornost). Komentáře k vybraným zaznamenaným druhům a doporučení pro ochranu přírody jsou součástí textu. V příloze této práce jsou kromě již zmíněných tabulek fytocenologických snímků zahrnuty také autorské fotografie lokalit a tabulka lokalit s přítomnými druhy. Samostatnou přílohu tvoří herbář s doklady některých nálezů.

Mokřadní a obzvláště rašelinné louky hostí mnoho vzácných druhů rostlin a patří mezi jedny z nejohroženějších ekosystémů v Evropě. Znalost vhodného způsobu obhospodařování těchto luk je klíčovým faktorem pro zachování jejich typické struktury a druhové rozmanitosti. Hlavním cílem této práce bylo vyhodnotit různé způsoby obhospodařování na lokalitě Adámky v údolí Rožnovské Bečvy v Moravskoslezských Beskydech a jejich vliv na druhové složení, druhové bohatství cévnatých rostlin, mechorostů a indikačních druhů (slatiništní specialisté a ohrožené druhy) a obsah hlavních živin (dusík, fosfor, draslík) v biomase cévnatých rostlin. Dalším cílem bylo zachytit celkovou variabilitu mokřadní a rašelinné vegetace ve zbytku údolí Rožnovské Bečvy za účelem posouzení reprezentativnosti vegetace zastoupené na lokalitě Adámky a zachycené experimentálními plochami. V rámci vyhodnocení experimentu jsem posuzovala čtyři typy obhospodařování (seč jednou a dvakrát ročně, vyhrabávání stařiny, ponechání ladem) aplikované na trvalých plochách rozmístěných v šesti znáhodněných blocích po dobu posledních 14 let. Data jsem analyzovala pomocí smíšených lineárních modelů, metody PERMDISP, CCA s Monte Carlo permutačním testem a křivek hlavních odpovědí druhů. Pomocí Expertního systému Vegetace České republiky pro automatickou klasifikaci fytocenologických snímků jsem přiřadila zapsané snímky z širšího okolí lokality Adámky k vegetačním jednotkám. Variabilitu těchto snímků jsem hodnotila pomocí metody DCA a NMDS s pasivně promítnutými proměnnými prostředí – pH a konduktivitou vody. Druhové složení experimentálních ploch bylo statisticky významně odlišné v závislosti na aplikovaném způsobu obhospodařování. Největší rozdíly byly mezi plochami sečenými a plochami nesečenými. V nesečených plochách došlo v průběhu experimentu k nárůstu množství nadzemní biomasy některých druhů, což vedlo k signifikantnímu poklesu druhové bohatosti všech tří skupin (cévnaté rostliny, mechorosty a indikační druhy). Sečené porosty se jevily druhově bohaté, s nárůstem v početnosti nízkých a indikačních druhů. Množství hlavních živin v biomase pokleslo v průběhu experimentu bez ohledu na jednotlivé zásahy, zatímco poměr N/K se zvýšil, což odráží zvýšenou limitaci fosforem na celé lokalitě. Podél hlavního gradientu, korelovaného s hodnotami pH vody a produktivitou stanoviště, jsem v údolí Rožnovské Bečvy rozlišila pět hlavních typů mokřadní a rašelinné vegetace (Caricetum nigrae, Carici echinatae-Sphagnetum, Cirsietum rivularis, Scirpetum sylvatici a Angelico sylvestris-Cirsietum palustris). Výsledky studie potvrzují významný vliv seče jakožto spolehlivého způsobu udržení rozmanitosti mokřadních a rašelinných luk. 

Hluboká říční údolí představují výjimečný fenomén krajiny Českého masivu. Pod vlivem reliéfu a fyzikálně-chemických vlastností podloží zde dochází ke vzniku specifických klimatických a edafických podmínek, na něž je vázán komplex rozmanitých biotopů. Díky tomu hostí hluboká údolí velké množství rostlinných druhů, obzvláště ve srovnání s okolní mírně zvlněnou krajinou. V prostoru samotného říčního údolí pak mohou některé z biotopů představovat lokální centra diverzity cévnatých rostlin. Ze své práce o údolí Vltavy JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964) vyvozují, že by se mohlo jednat o biotopy pobřežní, biotopy na horních hranách svahů, skalnaté hřbety sbíhající po spádnici a dna bočních zářezů. Dosud však bylo sebráno a vyhodnoceno jen málo dat, která by mohla podpořit obecnou platnost těchto předpokladů pro hluboká údolí Českého masivu. Ve své práci se proto snažím odpovědět na otázky, jaké je rozmístění lokálního druhového bohatství v prostoru několika hlubokých údolí se zachovalou vegetací, které faktory prostředí jsou za ně zodpovědné, zda existují společné rysy těchto údolí a do jaké míry tyto rysy odpovídají dosavadní představě. Pomocí zobecněných lineárních modelů jsem analyzoval vztah lokálního druhového bohatství bylinného patra k vybraným topografickým a půdním proměnným a pokryvnosti keřového a stromového patra. Pracoval jsem s vlastními i převzatými fytocenologickými snímky o velikosti 10 × 15 m pořízenými v přirozené vegetaci údolí Berounky, Dyje, Jihlavy, Oslavy a Vltavy. Pro každé údolí jsem vytvořil topografický model lokálního druhového bohatství založený na poloze snímku na údolním svahu a zobrazil jeho výsledek v idealizovaném prostoru říčního údolí. Druhý, stanovištní model jsem založil na zbylých proměnných vypovídajících o charakteru stanoviště a vyhodnotil a porovnal jsem mezi sebou vlivy všech proměnných na lokální druhové bohatství každého údolí. Výsledky ukazují, že ve všech studovaných údolích je lokální druhové bohatství soustředěno na dno říčního údolí, zejména na fluvizemě v nivě, což odpovídá předpokladu autorů JENÍK & SLAVÍKOVÁ (1964). Pozorované trendy ale již neumožňují potvrdit obecnou platnost představy o vyšším lokálním druhovém bohatství na horních hranách svahů. Nebyla prokázána ani souvislost mezi lokálním druhovým bohatstvím a výskytem hřbítků nebo bočních zářezů. Výrazným rysem údolí Dyje, Jihlavy a Oslavy je ale pozitivní vztah lokálního druhového bohatství a potenciální ozářenosti plochy, související se severo-jižním expozičním rozdílem údolních svahů. Kromě fluvizemí jsou významné i další stanovištní podmínky, zejména půdní reakce, sklon svahu a přítomnost kambizemí, které mají pozitivní vliv na lokální druhové bohatství.